Treasure (15)

25. června 2013 v 13:36 | Iwet |  Treasure

Po delší odmlce se hlásím s dalším pokračováním. Vlastně jsem ještě ani nepřemýšlela, kolik by povídka měla mít pokračování. Už jsme na čísle 15. Myslím, že delší podívku jsem ještě asi nenapsala. Uvidíme, jak na tom budu s nápady. Nemám teď moc času, prostě pořád něco, znáte to. Už jsem začala psát novou povídku a taky si pomalu začínám pročítat Insane, abychom mohly s Fall znovu začít :-) Připomíná mi to staré časy ^^
Iwet


Chtěl jsem usnout, abych se s ním nemusel do rána bavit. Ale nedařilo se mi to. Když se mě zeptal, jestli spím, nevěděl jsem, co mám dělat. Předstírat spánek? Odpovědět mu? Oči mi létaly ze strany na stranu. Bože, co teď.

Rozmýšlel jsem se tak dlouho, že už by bylo trapné odpovídat. Takže jsem to nechal tak a pokoušel se znovu usnout. Slyšel jsem za sebou Gerarda, jak nespokojeně mručí. Asi už usnul a tyhle podivné zvuky vydává ze spaní. Cítil jsem, jak se pořád převaluje ze strany na stranu. Ráno ho určitě bude všechno bolet. Přece jen, spát na tvrdé skále je něco jiného, než postel s nadýchaným polštářem a peřinou.

Netušil jsem, kolik hodin ještě zbývá do rozednění. A venku byla pořád tma. Z toho jsem soudil, že brzy to nebude. Pokoušel jsem se usnout, ale pořád mě něco rušilo. Gerardovo pochrupování, jeho žvatlání ze spaní, zvuky zvenčí... Bál jsem se, že by se ta obluda mohla znovu vrátit. Když jsem si vzpomněl na tu šelmu, bleskla mi hlavou myšlenka na to, jak jsem Gerardovi vyznal lásku.

Bodlo mě z toho u srdce. Proč jsem to udělal?! Teď to bude ještě divnější. Začínal jsem se pomalu děsit rána. Ještě chvíli mi hlavou poletovaly různé myšlenky, ale pak jsem konečně usnul.

Moře. Všude, kam se podíváš, je moře. Svítí slunce. Jeho paprsky se odráží od hladiny, na které pluje malá loďka. Vypadá, že v ní nikdo není. Ne, počkat, někdo tam přeci jen je. Je opřený o zábradlí a dívá se dolů do hlubin. Najednou se obloha zatáhne. Všude blesky a hlasité hřmění. Ten člověk na palubě vypadá vyděšeně. Snažím se na něj zaostřit svůj zrak. Je to můj táta! Musím jej zachránit! Loď se nebezpečně kývá a on se nemá kam ukrýt. Padá přes palubu. Málem se mi zastaví srdce. Chci skočit za ním a zachránit jej, jenže se nemůžu ani hnout. Ať dělám, co dělám, nejde to. Nohy mám jako z železa. Jako by byly připoutané k zemi neviditelnou silou. Ne! "Tati, tati!"

"Franku? Probuď se, notak!" Otevírají se mi oči. Sklání se nade mnou Gerard. Jsme pořád v jeskyni. Snažím se vzpomenout si. Na chvíli jsem úplně zapomněl, že jsem na nějakém neznámém ostrově a spím v jeskyni.

"Jsi v pohodě?" "Jo... asi jo... jenom zlý sen." "Zdálo se ti o tátovi?" Přikývl jsem. Gerard se na mě lítostivě podíval. Po chvíli svůj zrak odvrátil a koukal směrem ven.

"Už se skoro rozednilo. Můžeme vyrazit." "Kam půjdeme?" "Nevím... Začínám být bezradný. Nemám tušení co budeme dělat. Můžeme zkusit najít tvého otce. Nebo se nějak zkusit dostat pryč z ostrova."
"Musíme ho najít. Nedokážu si představit, že se domů vrátím bez něj." Gerard bez dalšího slova vylezl ven z jeskyně. Já se ještě chvíli vzpamatovával. Potom jsem popadl svoje věci a vylezl jsem ven.

Gerard postával u nedalekého stromu. Díval se nahoru a dlaní si zakrýval oči, asi kvůli slunci, které se zrovna šplhalo nahoru. Hodil jsem svoje věci k těm jeho a šel za ním. Měl jsem takové tušení, že má nějaký nápad. Asi si mě všimnul.

"Jeden z nás by tam měl vylézt."
"Jako až nahoru?! A proč?"
"Nebylo by od věci vědět, jak je to tu velké. Nebo alespoň kde že to vůbec jsme. Nejsem si jistý. Včera jsme utíkali celkem dlouho. Teď můžeme být kdekoliv. Buď jsme se dostali hlouběji do ostrova, což by se mi moc nelíbilo, nebo jsme se jen přemístili do blízkosti dalšího pobřeží."

"Bylo by něco špatně, kdybychom šli vnitřkem ostrova?"
"Nezdá se mi to jako dobrý nápad. Myslím, že pláže a lesy v jejich blízkosti jsou bezpečnější. Však víš, jak jsme dopadli včera. Nemáme ani potuchy, kolik takových zvířat tu může žít."
"Víš vůbec, co to bylo?"
Pořád mám nějaké otázky. Gerard si musí myslet, že jsem úplně tupý.
"Nejsem si jistý. Připadalo mi to jako tygr, ale na tygra to bylo moc velké. A vydávalo to zvláštní zvuky, takové jsem ještě ani neslyšel."

To mě trochu vyděsilo. Přece jen, bál bych se daleko méně, kdybych věděl, co nás to včera pronásledovalo. Ještě chvíli jsem se nechal unášet svými myšlenkami.

"Franku, jak jsi na tom se šplháním po stromech?" "Já nevím," pokrčil jsem rameny, "řekl bych, že docela dobře." "Troufáš si na to? Nebo mám raději lézt já?"

Chvíli jsem uvažoval. Bál jsem se, že to zase pokazím, ale na druhou stranu se mi nechtělo zůstávat dole, zatímco Gerard by šplhal nahoru na strom. "Já to zvládnu," řekl jsem odhodlaně. Je to moje šance ukázat Gerardovi, že nejsem úplně k ničemu. Chvíli jsem pozoroval strom. Nemělo by to být zase tak náročné. Měl hodně větví, které vypadaly silně, takže by mě mohly unést. Navíc jsem menší, než Gerard, takže věřím, že ve šplhání na strom bych mohl být i obratnější.

Znovu jsem se podíval na Gerarda a odhodlaně zakýval hlavou. Popošel jsem blíž ke stromu. Bohužel v mém dosahu ještě nebyla žádná větev. "Budeš mě muset vysadit," pověděl jsem Gerardovi. Zakýval hlavou. Šel jsem zpátky k němu. Udělal mi z rukou schůdek. Stoupl jsem na ně jednou nohou, druhá mi zatím volně plandala ve vzduchu. Musel jsem se té větve nejdřív chytit rukama.

"Už to máš?" syčel Gerard. "Ještě chviličku." Objal jsem větev a chtěl jsem se přitáhnout, jenže jsem kolem ní nedokázal pořádně obtočit ruce, tak mi bylo jasné, že poletím dolů.

"Pozor!" zaječel jsem na Gerarda. Už bylo pozdě. Za několik sekund jsem spadnul, přímo na Gerarda.

"Bože! Au!" ječel Gerard, když jsme dopadli. Já aspoň přistál na měkkém. Snažil jsem se co nejrychleji z Gerarda slézt, aby se taky mohl zvednout. Nejdříve si sednul a škrábal se na hlavě. "Sakra." Vypadal naštvaně.

"Franku, vážně to nemám zkusit raději já?" Váhal jsem, ale uvědomoval jsem si svou šanci, takže jsem mu to nedovolil. Ještě chvíli jsme seděli na zemi a pak jsme to zkusili znovu. Druhý pokus byl naštěstí úspěšný. Na první větev jsem se dostal bez problémů. Byla opravdu silná, takže jsem si na ni dokázal stoupnout. Rozhlížel jsem se a přemýšlel, kudy mám pokračovat dál.

Netrvalo to dlouho a byl jsem v půli stromu. Zatočila se mi hlava, když jsem se podíval dolů na Gerarda, který nervozně přešlapoval a pozoroval každý můj krok. Modlil jsem se, abych nespadnul. Teď by mě pád určitě stál život. A když ne život, tak nějaké zlomeniny by se objevily určitě.

Nevylezl jsem úplně nahoru, nebylo to třeba. Dostal jsem se do dostatečné výšky, abych docela dobře viděl okolí.

"Tak co?!" slyšel jsem Gerardův hlas. Neslyšel jsem, co říká. "Co?!!" zaječel jsem.
"Ptám se, co vidíš!"
Rozhlédl jsem se.
"Vypadá to, že jsme se v noci dostali docela daleko!"
"Kde je pláž?!" "Cože?!" "Ptám se, kde vidíš pláž!" "Na východ!" "Tak fajn, polez dolů!"

"Je tu super výhled!" Ještě chvíli jsem se kochal krajinou. Kdybych tu neztroskotal a všude kolem by nepobíhaly krvelačné šelmy, tak by se mi tu možná i líbilo. Cesta dolů ze stromu byla o mnoho těžší, než vyšplhat nahoru. Musel jsem se hodně snažit a přemýšlet o tom, kudy jít. Trvalo mi asi půl hodiny, než jsem slezl. Z poslední větve mi opět pomohl Gerard. "Tak. Jdeme na východ!" řekl nadšeně.

Jsem hrdina!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 The Fish The Fish | Web | 29. června 2013 v 23:38 | Reagovat

Hehe, zvuky, které vydával Gerard ze spaní mě pobavily :D

A.. jsem ráda, že to Frank zvládl :D Už mi ho bylo líto, že je to takové nemehlo :D

2 Iwet Iwet | Web | 30. června 2013 v 20:00 | Reagovat

[1]: Mě ho právě taky bylo líto :D

3 Sasha Sasha | 16. srpna 2013 v 14:43 | Reagovat

Chci akci !! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama