Treasure (14)

11. června 2013 v 21:33 | Iwet |  Treasure

Baví mě psát Treasure. Jasně, nic převratného, žádný literární skvost. Právě to se mi na tom líbí. Můžu u toho úplně vypnout, na nic nemyslet, a i když obvykle nevím, jak načnu novou kapitolu, po pár řádcích se dokážu pořádně rozepsat. By the way, děkuju Fall ♥
Enjoy.
I.


Vyděšeně jsem kývl hlavou a dal se na útěk. Gerard byl kousek za mnou. "Běž, běž!" opakoval stále dokola. Běžel jsem, jak nejrychleji jsem mohl, srdce mi rychle a nahlas tlouklo. Nebylo to jen tím během, ale také strachem. Byl jsem k smrti vyděšený. Nevnímal jsem skoro ani zvuky kolem sebe. Z toho jsem byl vynervovaný ještě víc. Netušil jsem, jestli to běží za námi. Netušil jsem, kde to je, jestli se to za námi opravdu vydalo. To zvíře nevypadalo, že by běhalo pomalu, spíš naopak.

Kdyby se za námi rozběhlo, už by nás určitě mělo. Nebo ne?

Po chvíli jsem už nemohl. Moje fyzička na tom zřejmě nebyla tak dobře, jak jsem čekal. Po pár minutách běhu jsem byl příšerně zadýchaný, ale nohy mě nesly dál. Měl jsem hrozný strach. Gerard se teď držel těsně přede mnou. "Už nemůžu!" "To zvládneš, Franku! Ještě kousek!"

Nevěděl jsem, jaký je plán. Vlastně jsem už nevěděl vůbec nic. Hlavně mě zajímalo, kdy doběhneme někam, kde se budeme moci skrýt před tou příšerou. Vlastně šelmou. Pro mě to vyjde na stejno.

V tom Gerard přestal běžet. Málem jsem do něj vrazil, podařilo se mi zabrzdit až kus za místem, kde se zastavil. Otočil jsem se jeho směrem a rychlým krokem se za ním vydal. Přitom jsem pozoroval okolí. Nikde jsem to neviděl, možná to za námi nešlo.

Gerard byl také zadýchaný. Pozoroval jsem jej, čekal jsem, jestli na něco přijde. Podíval se na mě a kývnul hlavou nalevo. Upřel jsem tam svůj zrak. Byla tam jeskyně, docela velká. Vypadala dost temně a děsivě, přesně tak nějak tuhle noc vypadalo úplně všechno.

"Myslíš, že je rozumné se schovat do jeskyně?" zeptal jsem se. Nechtěl jsem tam. "Jo, myslím, že jo." "Já nevím... Co když tam na nás čeká něco horšího, než to, před čím jsme utekli?" "Nemyslím si. Maximálně několik netopýrů."

Gerard najednou nastražil uši.
"Co se děje?" ptal jsem se napjatě. "Myslím, že to běží našim směrem. Můžeme se schovat do té jeskyně alespoň do chvíle, než to odejde."

Na nic jsem nečekal, zamířil jsem k jeskyni. Gerard šel za mnou. Těsně před vchodem do ní jsem se zastavil. Neměl jsem odvahu do ní vkročit jako první. Podíval jsem se na Gerarda. Asi to pochopil a předběhl mě. Chvíli jsem ještě stál venku a váhal, i když jsem také slyšel kroky té příšery, blížila se k nám.

"Je to ok. Pojď se schovat, Franku." Vkročil jsem do jeskyně, i když tak trochu proti své vůli. Byla tam hrozná tma.

"Gerarde?" "Tu jsem." Zachytil jsem očima pohyb, něco jako máchání ruky. Sedl jsem si na místo vedle Gerarda. Ani jsem nevěděl, že sedíme tak blízko sebe. Cítil jsem jeho dech na svojí tváři.

"Dobrý?" "Jo, jde to," odpověděl jsem mu.

Vchod do jeskyně byl docela nízko. Když jsme seděli, nemohli jsme se úplně dívat ven. Gerarda napadlo, že si lehneme. Neměl jsem nic proti, z nočního běhání po džungli jsem byl dost utahaný. Gerard si lehl skoro těsně před vchod, já za něj. Rozhodl se, že bude pozorovat, co se venku děje. Já byl docela rád, že nic nevidím.

Už po několika sekundách jsem cítil, jak se mi zavírají oči. Nešlo se tomu ubránit. Už jsem podřimoval, když mi Gerard zaklepal rukou nad koleno. To mě vzbudilo. Vytušil jsem, co tím chce říct - určitě to vidí. Zaposlouchal jsem se. A opravdu. Uslyšel jsem kroky, přesně, jako když jsme byli v tom stanu.

Ležel jsem blízko Gerarda. Cítil jsem, jak se každý sval v jeho těle napnul. Obvykle nechtěl přiznat, že má z něčeho strach. Já ale skoro vždycky poznal, že se bojí.

Gerard se pomalu zvednul. "Musíme se přemístit jak nejdál to půjde. Je to blízko, když budeme ležet u vchodu do jeskyně, je možné, že nás to ucítí." Pokýval jsem hlavou, i když to Gerard v té tmě asi ani nemohl vidět. Vlastně jsem ani odpovídat nemusel, co jiného jsem mohl dělat?

Když se Gee přemístil, udělal jsem to samé, co on. Napřáhl jsem ruce a hledal jsem jej. Když jsem jednou rukou narazil do jeho ramene, usoudil jsem, že jsem dostatečně blízko, tak jsem si sedl.

"Myslíš, že to odejde?" "Určitě. Hlavně musíme už být potichu." Polkl jsem. Pak jsem už ani nedutal. Zase se mi vracely ty samé pocity, jaké jsem měl ve stanu. Beztak tady umřeme, je to více než jasné. Bože můj! Ano, řekl bych, že v panikaření jsem přímo expert.

V tom jsem zase uviděl ten stín. I když jsem toho při pohledu na vchod do jeskyně mnoho neviděl, ten stín pohybující se před jeskyní mi neušel. Našlapovalo to potichu a opatrně, jako by to vědělo, že se tu schováváme.

Ano, byl jsem vyděšený, ale říkal jsem si, že ta obrovská příšera přece nemůže prolézt tak malinkatým otvorem. V tom jsem si vzpomněl na nějaké dokumentární filmy, které jsem viděl. Nebyl to zrovna můj oblíbený žánr, ale někdy jsem se díval s tátou, když odmítal přepnout televizi na moje oblíbené programy. Lvi, tygři a podobné šelmy se dokázaly hodně skrčit a s přehledem vlézt skoro kamkoliv. V těch dokumentech byly vždycky hrozně rychlé, lstivé a chytré.

Teď už jsem si opravdu myslel, že máme na mále. Umřeme tu. Je to otázka sekund. Ta příšera sem vleze a chladnokrevně nás zabije. Zakousne nás a sežere. Určitě si skvěle pochutná na našem mase, i když jsme oba docela hubení. Připadalo mi, že už není čas, že už mi moc času do konce nezbývá. Musel jsem mu to říct, v tu chvíli mi to připadalo nezbytné.

"Miluju tě," zašeptal jsem tak, jak nejtišeji jsem mohl.

Gerard nic neříkal. Uslyšel jsem jiný zvuk. Ta příšera venku. Vyla... nebo řvala. Přímo ječela. Zacpal jsem si uši. Gerard asi udělal to samé, protože naše lokty do sebe narazily. Po několika sekundách to přestalo. Slyšel jsem jen rychlý běh, po chvíli jsem slyšel už jen svoje a Gerardovo oddychování.

Ještě jsem si netroufal něco říci, ale nedalo mi to. "Je to pryč? Myslíš, že už to odešlo?" "Nevím. Je to možné."
Gerard zněl zaraženě. Teď, když jsem si myslel, že jsme mimo nebezpečí, už jsem skoro zapomněl na ty dvě slova, která jsem mu před chvílí řekl. Při té myšlence mě bodlo u srdce.

Já mu vážně řekl, že ho miluju? Vždyť to ani není pravda! Nebo ano? Nebyl jsem jediný, kdo byl zmatený. Gerarad si připadal úplně stejně, cítil jsem to. Přikrčil se a podíval se ven. "Čistý vzduch. Do rána radši zůstaneme tady."


Vím. Před chvílí mi hrozilo, že mě sežere obrovské zvíře. Ale teď mě děsila už jen představa, že budu s Gerardem několik hodin uvězněný v tomto titěrném prostoru. Alespoň, že nešlo skoro nic vidět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 The Fish The Fish | Web | 12. června 2013 v 20:16 | Reagovat

hehe, se divím, že to nevyčenichalo jejich stopy :D
aww, to je tak sladké, že mu to řekl! :D

A nemáš zač, bejbe :) :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama