Treasure (13)

4. června 2013 v 20:07 | Iwet |  Treasure

Zdravím ^^
Popravdě jsem tomuto článku přednastavila zveřejnění na zítra. Před chvílí jsem to dopsala. Ale pak mě přepadla chuť to zveřejnit rovnou. Takže tady máte další pokračování :-)
Děkuju, že sem chodíte, komentujete a možná i čtete. Jste skvělí.
I.


Když jsme se vrátili od jezera s vodou, sedl jsem si na pařez nedaleko našeho stanu. Chvíli jsem pozoroval Gerarda, jak všemožně přelévá vodu z jedné provizorní kokosové nádoby do druhé. No jistě, on aby neměl vše dokonalé. Už se připozdívalo.

Pocítil jsem stesk po mém obvyklém životě. Přece jen, na ostrově už jsme dlouhou dobu. Pro Gerarda to určitě nic není, podobné věci zažívá často. Ale co já? Jsem prostě zvyklý na svůj život. Navíc se mi tohle dobrodružství přestává líbit. Pořád trčíme na jednom a tom samém místě, vůbec se nesnažíme se odsud nějak dostat nebo najít ten poklad, co by tu měl být. Jediná věc, na kterou jsme přišli je to, že zdejší domorodci znali Gerardova otce.

Přemýšlivě jsem hleděl před sebe do vysoké trávy. V tom mě opět začaly napadat divné myšlenky, něco ve stylu, jakože tu beztak umřeme a naše těla nikdo nikdy nenajde. Díky tomu jsem si vzpomněl na ty šelmy, které tu žijí. Pořád na ně musím myslet, mám z nich strach. A když na ně zrovna nemyslím, tak si na ně vždycky brzo vpomenu a v ten moment se mi pokaždé málem zastaví srdce. Je to Gerardova vina! Kdyby pořád ty šelmy nezmiňoval, možná bych se jich tolik nebál.

Ve víru myšlenek jsem uslyšel Gerardův hlas, který opakovaně vyslovoval moje jméno. "Ano?"
"O čem přemýšlíš?"
"O šelmách. Vlastně.... ehh... ne, o šelmách ne, vůbec nemyslím na šelmy. Nikdy na ně nemyslím. Jsou mi ukradené, víš?"
Podíval jsem se na něj. Seděl vedle mě v trávě. Zmateně mě pozoroval. "Promiň. Totiž... já.... já nevím. Myslím, že bychom měli začít něco dělat. Prostě vymyslet nějaký plán, chápeš? Pořád tady jen sedíme na zadcích, chodíme pro vodu a obstaráváme jídlo."
"Já chodím pro vodu a obstarávám jídlo. Pokračuj."
"Chtěl jsem ti jenom říct, že... hele!"
Gerard se začal smát. Vypadal docela pobaveně. Vlastně jsem se mu ani nedivil. Točil jsem se ve víru svých myšlenek a moc jsem nevnímal, co že mu to vlastně povídám za nesmysly.

Zase bylo ticho. Slunce už skoro zapadlo. Nechtěl jsem, aby byla noc. V noci se mě totiž ujímá takový tísnivý pocit, něco jako beznaděj.

"Takže ty chceš nějaký plán, jo?"
"Myslím, že by se to hodilo."
"Já nevím. Asi bychom si měli určit, co je naše priorita. Dostat se pryč z ostrova? Najít tvého otce? Hledat poklad?"
"Najít mého otce." Zřejmě mu bylo jasné, že si vyberu tohle.
"Dobře. Zítra můžeme začít. Sbalíme tábor a posuneme se dál do středu ostrova. Jen si budeme muset dávat pozor. Víš, ono ty šelmy..."

Ale ne, už zase šelmy! Já přísahám, že jej jednou zabiju. Uškrtím ho ve spaní jeho vlastními vlasy! Raději jsem už nic neříkal. Nechtěl jsem na něj být zlý. Pořád mi bylo trapně z toho, že jsem jej chtěl zachránit a on se pak zachránil sám. A ještě se mi vysmál. Teď by se mi určitě vysmál znovu.

Nechtěl jsem zůstávat venku, tak jsem se rozhodl, že zalezu do stanu. Lehl jsem si na bok a čekal, až přijde Gerard. Chvíli ještě chodil po venku. Potom jsem slyšel, jak se napil vody. Uklidňovalo mě, když jsem mohl poslouchat jeho kroky. Dodávalo mi to potřebnou odvahu k tomu, abych dokázal usnout. Zaposlouchal jsem se do těch kroků. Vypadalo to, že přenáší kokosová vědra s vodou pod větve stromů, aby do nich moc nenapršelo, kdyby v noci opět začalo.

Bylo mi to jedno, už jsem napůl spal. Chvíli jsem dřímal. Pak jsem přestal slyšet ty kroky. Chvíli mě to nechávalo klidným, ale zanedlouho jsem se vzbudil. Posadil jsem se ve stanu a skoro jsem se ani neodvažoval vystrčit hlavu ven. Co když se mu něco stalo? Co když ho zase odnesli nějací domorodci? Nebo dokonce nějaké zvíře?

Musel jsem se nejdříve uklidnit. Opatrně jsem rozepnul zip. Vystrčil jsem hlavu ze stanu. "Gerarde?" zašeptal jsem. "Gerarde!" "Hmm?" Otočil jsem hlavu do míst, kde jsem tušil, že se nachází.

"Co tam děláš?" "Pozoruju okolí. V noci je to tu ještě hezčí, než přes den." "Nechtěl bys raději jít do stanu?" "Copak, máš strach?" "Ne, já jen... ano, mám strach. Ale spíš o tebe. Co kdyby tě zase někdo unesl?" "Dobře. Už jdu za tebou."

Zalezl jsem zpět do stanu a zaujmul jsem svou původní polohu. Gerard si lehl vedle mě. Když jsem se na něj podíval, ležel na zádech a ruce měl pod hlavou. Díval se nahoru. Já ležel na boku a pozoroval jsem jeho hrudník, jak se pravidelně zvedá a zase klesá. Už jsem si připadal klidněji.

"Měli bychom si sbalit věci."
"Proč? Je večer, zítra na to bude času dost."
"Já nevím. Nechceš to udělat rovnou?" Nechápal jsem, proč to po mě Gerard chce. "Já... tak dobře, proč ne." Posadil jsem se a on udělal to samé. Potom jsme jeden po druhém vylezli ze stanu. Chvíli jsme pobíhali kolem a dávali si do batohů všechny naše věci. Bylo mi divně. Nevím, proč mě Gee přinutil sbalit si věci už teď, když jsem zase skoro usínal. Navíc zítra by na to bylo času dost. Stejně tu nemáme moc co dělat. Nechtěl jsem se už hádat, proto jsem ho poslechnul.

Když jsme měli hotovo, vrátili jsme se zpět do stanu. Batohy jsme nechali před ním.
"Co stan?" zeptal jsem se. "Nevím. Asi to uděláme až ráno, abychom měli kde spát." "Dobře. Dobrou Gee."

Otočil jsem se na druhou stranu a doufal, že už se mě nebude na nic ptát, ani nic říkat. Neměl jsem na to už náladu. Byl jsem dost ospalý. Zato Gerard byl nějaký neklidný. Pořád se převaloval sem a tam, několikrát mě probudil. Až po chvíli jsem dokázal usnout.

Otevřel jsem oči. Hbitě jsem se otočil. Gerard tam stále ležel. Pravidelně oddychoval. Vypadalo to, že spí. Napnul jsem uši.

Ne, nezdálo se mi to. Opravdu jsem něco zaslechl. Blížilo se to. Víc jsem se zaposlouchal. Našlapovalo to pomalu. Jako kočka, když má na něco zálusk. V ten moment mě to napadlo.

Šelmy.

Nechtěl jsem vypadat před Gerardem jako blázen a zbabělec. Nechtěl jsem jej ani budit. Co když se mi to jen zdá? Ještě chvíli jsem poslouchal. A opravdu. Ťap ťap. Pak zase.

Bylo to pořád blíž. Necítil jsem svoje tělo. Byl jsem úplně ztuhlý. Nechtěl jsem se ani hýbat, aby mě tamto venku neslyšelo. Krve by se ve mně nedořezal. Přinutil jsem se dát ruku za sebe a nahmatat Gerardovo tělo. Poklepal jsem mu na bok. Probudil se. Chvíli jen tak ležel, asi taky poslouchal.

"Franku?" zašeptal. "Co?" "Nehýbej se... Ani se nehni." "Já... do háje, sakra, co to je, já mám strach, Gerarde já..." "Potichu. Neboj. Jen se nehýbej."

Ani jsem nedutal. Jen jsem poslouchal ty zlověstné kroky. Měl jsem za to, že prožívám posledních pár minut svého života.

"Pomalu se na mě otoč. Po-ma-lu." Opatrně jsem kývnul hlavou. Snažil jsem se otáčet co nejopatrněji, aby to vůbec nebylo slyšet. Docela se mi to povedlo.

"Co... co budeme dělat?" "Nejdřív doufat, že si nás to nevšimne. Jestli to nevyjde, tak se připrav, že budeš muset utíkat. Hodně rychle utíkat, jasný?"

Polkl jsem. Ty kroky byly pořád blíž a blíž. Zavřel jsem oči a promítal si v hlavě svůj život. Tak takhle je to. Frank Iero, tak mladý. Ani se nebudu moct rozloučit s tátou. Vlastně s nikým. Už nikoho nikdy neuvidím. Rozžvýká mě tu nějaká šelma. Budou mě ohlodávat, dokud nezbude jen kostra. A ta kostra na tomhle spropadeném ostrově bude ležet navěky!

"Mám strach." "Bude to v pohodě." Nevěřil jsem mu. V očích se mu lesklo to samé, co mě. Pokud to nebyl strach, tak určitě alespoň vážné obavy.

Uvědomil jsem si, že ty kroky už neslyším. Podíval jsem se na Gerarda. Jen pokrčil rameny. Měl jsem chuť se k němu přitisknout. V tom jsem to zase uslyšel. Bylo to blíž, než předtím. Už to bylo skoro u nás. U našeho stanu. Viděl jsem, jak se to hýbe. Dělila mě od toho jen tenká látka, z které byl stan ušitý. Bylo to obrovské. Alespoň mě to tak připadalo. Snažil jsem se moc neotáčet, určitě by mě to uslyšelo. Vypadalo to, jako by to něco zavětřilo. Jsme v pytli.

Umřeme tu, my tu umřeme!

Chtěl jsem mu to říct, chtěl jsem mu říct, že ho miluju. Ani jsem nevěděl, jestli je to pravda. Ale musel jsem mu to říct. Jenže kdybych otevřel pusu a jen mu to pošeptal, určitě by mě to slyšelo. Odhodlaně jsem se na něj podíval. Ztěžka oddechoval. Vypadal vyděšeněji, než kdy dřív. Takhle jsem jej nikdy neviděl.

Velmi opatrně jsem se posunul nahoru, blíž k jeho hlavě. Vypadalo to, že chce něco říct, ale to už jsem položil svoje rty na jeho. Chvíli nespolupracoval, ale já se odbýt nenechal. Začal mi polibek oplácet. Srdce mi bušilo tak, že jsem si byl jistý, že každou chvíli dostanu infarkt. A ta odporná příšera tam pořád byla, přímo vedle našeho stanu. Teď mě ale nezajímala, teď tu pro mě byl jen Gerard. Líbali jsme se hrozně dlouho. Pak přestal.

Podíval se na stěnu stanu, na které byl předtím ten veliký stín. Pootočil jsem hlavu. Nic tam nebylo. Neskutečně se mi ulevilo. Myslel jsem, že už je to celé za námi. Chtěl jsem radostně vykřiknout a obejmout Gerarda, ale on mě zastavil. Dal si prst před ústa, chtěl, abych mlčel.

V tom jsem to zase uslyšel, i když trochu dál.

"Musíme jít," zašeptal Gerard. "Opatrně vylezeme ven. Podíváme se, kde to je. A potom poběžíme. Hlavně se nesmíš otáčet, rozumíš?" Pokýval jsem hlavou. Gerard naznačil, že půjde jako první.

Opatrně otevřel stan. Počínal si opravdu rozvážně. Nejdříve dal ven jednu nohu, než vylezl ven úplně. Přikrčil se k zemi a snažil se to v té tmě najít. Byla jasná noc, svítily hvězdy i měsíc. Upřeně jsem na něj hleděl. Ukázal prstem napravo. Podle všeho to bylo docela daleko. Vyzval mě, abych vylezl ven. Sám trochu poodstoupil.

Když jsem byl venku i já, upřel Gerard pohled na batohy. Zakýval jsem hlavou. Nejdříve jsem se rozhlédl, abych taky věděl, kde to je. Bylo to kus od nás, viděl jsem jen velký stín. Pokoušelo se to vylovit něco ze křoví, nás si to nevšímalo.

Podíval jsem se zpět na Gerarada. Už měl v ruce svůj batoh, dával si jej na záda. Udělal jsem to samé. Pak jsme se oba postavili.

"Co stan?" zeptal jsem se. "Necháme ho tu. Život je mi milejší."

Gerard ukázal směr, kterým se vydáme. Nejdříve mě pobízel, abych šel pomalu a potichu. Fungovalo to. Ta obluda si nás vůbec nevšímala. Až do chvíle, kdy Gerard stoupl na jeden z kokosových ořechů, který nechal v trávě. Nahlas tu křuplo. Gerard se otočil. Nejdříve se podíval na mě a pak daleko za mou osobu do divočiny. Oči mu zajiskřily. Slyšel jsem, jak se za mnou něco hýbe. "Běž! BĚŽ!!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Fall Fall | Web | 5. června 2013 v 18:55 | Reagovat

A já pořád čekám na scénu pod vodopádem.
Ale vzhledem k tomu, že teď utíkaj někam pryč a asi už se nevrátí, tak nebude nic. Ach jo. :( :D

2 Iwet Iwet | Web | 11. června 2013 v 20:36 | Reagovat

[1]: Hmm. Měla bych ji tam zase zařadit :-D Uvidíme. Stejně jsem tak nějak měla v plánu, že se Frank s Gerardem na to místo vrátí :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama