Treasure (11)

1. dubna 2013 v 11:59 | Iwet |  Treasure

Ha! Já vím, je to k nevíře! Zveřejňuji další díl této povídky, čerstvě napsaný. Ráda bych jej věnovala slečně Sara Emily. Tak nějak díky ní jsem si včera sedla a přečetla všechny díly povídky. Jistě, má nějaké rezervy, ale co si budeme povídat, nejsem žádný profesionál ;-) Nicméně jsem se u nějakých částí docela zasmála a řekla jsem si, že mám přece jen docela chuť napsat další díl. Tak jsem s tím začala a dnes jej sem přidávám.
Nevím, za jak dlouho přibude něco dalšího. Ode dneška přesně za 30 dní maturuju a třeba z takové informatiky neumím ani čárku :-D Měla jsem dnes volný den, proto to šlo tak rychle. Napsala jsem ještě cca díl a půl dopředu, takže nastavím zveřejnění někdy v průběhu tohoto týdne :-)
Jsem ráda, že sem stále někdo chodí a dokonce čte a komentuje. Vážím si toho, jste skvělí. Snad se bude líbit.
I.


Frank

Nevěděl jsem, co si mám počít. Cítil jsem jen bodání u srdce, protože jsem si nedokázal představit, co tu budu dělat úplně sám. Ještě více jsem se zoufalstvím klesl do trávy. V tom mě to napadlo - jak ty domorodce najdu, když je nebudu pronásledovat?! Ve stopování se vážně nevyznám. Tipuju, že Gerard ano. Dokonce mi hlavou bleskla myšlenka, že měli raději unést mě, než jej. Gerard by mě určitě našel, vím to, stopovat ho jistě jeho otec naučil. Můj otec by mě to jistě rád naučil také, jenže jsem nikdy nechtěl a teď toho docela lituji.

Už nebyl čas na přemýšlení. Vykradl jsem se ven ze svého úkrytu a pokusil jsem se odhadnout, kterým směrem skupinka šla. Srdce mi bušilo stále pořádně nahlas a já nevěděl, co budu dělat. Jen jsem je prostě musel najít, najít Gerarda.

Nejprve jsem šel lehkým krokem a snažil jsem se být nenápadný, aby mě nikdo nezpozoroval. Ale když jsem po pár minutách skupinku domorodců nenašel, raději jsem se dal do běhu. Pořádnou chvíli jsem na nikoho nenarazil. Měl jsem strach, teď už bych určitě nenašel cestu zpátky do našeho tábora. Prostě jsem je musel vypátrat, jinak to nešlo.

Běžel jsem jako šílený, cítil jsem, že mi už brzy dojdou síly. Ale poháněl mě strach.

V tom jsem zahlédl skupinku lidí. Okamžitě jsem se skrčil za nejbližší keř. Vypadalo to, že se nacházím docela blízko jejich tábora. Bylo mi divné, že jsme žádného z těchto lidí nezahlédli už předtím. Přece jen, jejich tábor nebyl od našeho místečka s jezírkem a vodopádem příliš vzdálený. Pak jsem se trošku zamyslel. No jistě! Ta síť, do které jsem se chytil, určitě musela být jejich. Beztak jsou to nějací kanibalové a už si brousí vidličky na Gerarda!

Rozhodl jsem se počkat v úkrytu. Když jsem se pořádně rozhlédl, viděl jsem velké ohniště s hromadou suchého dříví. Kolem ohniště bylo několik přístřešků, které si domorodci zřejmě vyrobili sami. Byly poměrně velké, takže se do nich určitě vlezlo hodně lidí. Na střeše byly místo tašek palmové listy. Těm listům jsem moc nevěřil, ale jinak vypadaly přístřešky odolně.

Kolem přístřešků a ohniště postávalo několik domorodců. Asi se o něčem dohadovali, protože vypadali docela naštvaně a chvílemi do sebe postrkovali. Nerozuměl jsem jim ani slovo. Kdyby mluvili anglicky, mohl bych s nimi alespoň zkusit vyjednávat, to jediné by mi možná šlo. Na všechno ostatní tu byl Gerard, kterého jsem ale nikde neviděl. Napadlo mě, že kdybych jej zachránil, určitě by to dokázal ocenit. Byl bych hrdina!

Dobře. Musím zachránit Gerarda. Ale jak? Alespoň, kdyby se někde ukázal. Vesnička vypadala celkem klidně, až na těch pár domorodců, co se neustále o něčem hádali. Nevěděl jsem, co mám dělat. Byl jsem zoufalý. Také jsem se bál, že si mne někdo všimne, přece jen.... byl jsem blízko jejich osady a moje skrýš opravdu nebyla nic extra.

Po dlouhém uvažoávní a rozvahách jsem došel k tomu, že nejlepší bude čekat. Mohl jsem jen doufat, že se Gerardovi nic nestane. Při čekání mě napadaly ty nejčernější myšlenky. Beztak už mu teď někde podřezávají krk a chystají si koření! Nebo ho vykuchají a sní jeho vnitřnosti, kdysi jsem o tom četl v jednom z tátových časopisů. Bože můj, ať už se někde objeví!

V úkrytu jsem se schovával nějaké dvě hodiny, ale připadalo mi to jako měsíce, možná i roky. Bylo to hrozné. Byl jsem tu jen já, moje myšlenky a banda podivných lidí, před kterou jsem se musel skrývat.

Začalo se mi z toho všeho chtít spát. Byl jsem vážně unavený. Už už se mi zavíraly oči, když v tom... Gerard! Proboha, je to on, je to on! A nic mu není! Vypadal.... docela spokojeně? Okamžitě jsem za ním chtěl běžet, už už jsem se zdvihal ze země. Potom jsem se ale znovu přikrčil. Chvíli jsem pozoroval situaci. Gerard vypadal, že se s těmi lidmi o něčem baví.

Bylo to obdivuhodné, já ani nedokázal rozeznat, jakým jazykem mluví. On se s nimi však bavil, jako kdyby to byli jeho staří přátelé. Nevěřil jsem vlastním očím. Ještě chvíli domorodcům něco povídal. Potom v klidu odešel. Nikdo jej nepronásledoval, jen jeden z domorodců šel vedle něj.

Vyděsil jsem se. Určitě mě teď budou hledat u jezera. Zmocnil se mě zvláštní pocit. Nechtěl jsem, aby Gerard věděl, že jsem jej chtěl zachránit. Nebo spíše takhle - nechtěl jsem, aby věděl, že jsem jej chtěl zachránit, ale on se tak nějak zachránil sám. Připadal jsem si neschopně a bezradně. Co mám dělat?

Napadlo mě, že bych vylezl z úkrytu, a tak se prozradil. Jenže jsem se rozhodl pro možnost číslo dvě. Pomalými kroky jsem se plazil za Gerardem a tím domorodcem v naději, že si mě ani jeden z nich nevšimne. Gerard si s tím chlápkem pořád o něčem povídal. Vypadali, že se baví. Já se plížil tak potichu, jak jen to šlo. Vrátil bych se k jezírku i sám, ale copak jsem věděl jak? Netušil jsem, odkud jsem tady přiběhl. Nedokázal bych sám najít cestu zpátky.

Netrvalo to moc dlouho a byli jsme u "našeho" jezera. Ten černoch se celou cestu otáčel a podezřívavě zkoumal okolí. Asi si všiml, že není s Gerardem sám. V jednu chvíli jsem si myslel, že mě vidí, protože začal ukazovat na místo, kde jsem se ukrýval a něco horlivě líčil Gerardovi. Ale nic se nedělo, za chvíli se otočili a šli dál.

Gerard se ani neobtěžoval mě hledat. Uráželo mě to. Neustále se bavil s tím divným chlapem. Byl jsem naštvaný. Chtěl jsem se jim konečně ukázat, když jsem uslyšel Gerardův hlas: "Franku, no tak. Přestaň se schovávat a pojď za námi."

Bodlo mě u srdce. Vylezl jsem tedy z úkrytu a polknul jsem. Provinile jsem sledoval Gerarda a jeho nového kamaráda.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Bloody Lullaby Bloody Lullaby | 2. dubna 2013 v 17:17 | Reagovat

Jé, prosím pokračuj. :3 Je to fakt dobrý :3 Jsem ráda že zase pokračuješ :) Ale pokračuj dál, tímto prosím o další díl :D :3 Prosííím :) :3

2 Iwet Iwet | 3. dubna 2013 v 20:20 | Reagovat

[1]: Děkuju za komentář :-) Další díl bude zveřejněný v sobotu a do té doby snad stihnu napsat další pokračování, jeho zveřejnění potom zase přednastavím :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama