Never fall asleep, you won't wake up (7)

11. října 2011 v 20:11 | Ivett |  Never fall asleep, you won't wake up

Ahoj všem! :-) Opět po delší době přidávám další díl, hodně narychlo napsaný. Snad se bude líbit. Děkuji za každý komentář, vážím si toho.
I.


XVII.

Gerard nemohl usnout. Převaloval se na gauči a něco jej nutilo stále přemýšlet, nešlo to nijak zastavit. Uvažoval nad svým chováním, nad chováním Frankovým a nad tím, jak je jejich "vztah" zvláštní a podivný.

Vzpomněl si, jak Franka nesl do postele, když usnul v obývacím pokoji a on pak v polospánku naříkal, aby neodcházel. Je těžké nějak rozpoznat, který Frank je ten pravý - jestli ten, který každodenně chodí do práce, vrací se z práce a je věčně mrzutý a sám, nebo ten Frank, kterého nesl do postele, to zranitelné, citlivé stvoření. Gerardovi se více zamlouvala druhá možnost. Ani si to neuvědomil, ale ztratil se ve svých myšlenkách natolik, že ho to ukolébalo a on konečně usnul.



***


Ráno jej probudila varná konvice. Frank se chystal do práce a ranní kávu si nemohl odpustit. V Gerardovi zůstaly vzpomínky na chvíle, kdy se budil u Franka doma, v jeho posteli a všude se rozléhala příjemná vůně kávy, kterou Frank vaříval.
Frankovi neušlo, že Gerard otevřel oči a pohnul se.


"Už jsi vzhůru? Dáš si také kávu?" otázal se. "Ne, díky." Gerard mluvil ospalým hlasem. Několikrát se ještě protáhl a poté ze sebe sundal deku. Úhledně ji složil a položil na gauč, na kterém se posadil. Kdyby bylo po jeho, tak by deku někde nechal pohozenou a vůbec by jej to nezajímalo, jenže teď bylo něco jinak. Jako kdyby chtěl Frankovi udělat radost, nějak se mu zavděčit.

Včera, když opět začal malovat, se v něm cosi zlomilo. Vypadalo to, že i Gerardova světlá stránka se chtěla projevit a ne jen pospávat v ústraní.


"Jak ses vyspal, Frankie?"
"Dobře. A neříkej mi tak." Zasmál se. Frank položil na stůl svou kávu a sedl si vedle Gerarda. "Můžu se za tebou v práci někdy zastavit? Zajímalo by mě, co zrovna ty děláš v knihovně."
"Na to okamžitě zapomeň!" "Dobře, uklidni se, jenom jsem se zeptal."
"Půjdeš si dnes zkusit najít nějakou tu práci? Včera jsi o tom mluvil a zněl jsi vážně." "Možná, ještě uvidím, co dnes budu dělat. A ano, mluvil jsem vážně. Možná to tak nevypadá, ale jsem ti vděčný, že mě trpíš u sebe doma."
Frank položil kávu na stůl a udiveně Gerarda pozoroval. I on cítil, že se něco změnilo. Netušil přesně, co to je, ale bylo to něco na Gerardově chování.

Do chvíle, než Frank odešel do práce, spolu nepromluvili. Pak se jen rozloučili. Gerard zůstal v domě sám.

Seděl stále na svém místě a hleděl před sebe. Vrtalo mu hlavou, kde by mohl sehnat práci. Udělat to musel, protože z nějakého důvodu nechtěl Franka zklamat. Už tak mu byl velice vděčný za to, že se jej takto ujal. Klidně se s ním nemusel vůbec párat, mohl jej vyhodit a nechat na ulici.

Gerarda nejdřív napadlo, že by mohl dělat práci v jeho oboru - v ekonomice, kterou musel vystudovat díky přání své matky. Netušil všal, jestli by to zvládl. Přece jen, je to dlouhá doba, co sedával ve školní lavici a nemůže si pamatovat vše. Nemá žádnou praxi, žádné zukušenosti.
Navíc jeho snem bylo malovat, vždycky to tak bylo a s největší pravděpodobností to tak už zůstane. Bylo mu jasné, že zase začíná od nuly. Také mu v hlavě vrtal Frank a ta dívka, se kterou jej viděl. Copak už není...? Neskutečně jej to zajímalo, ale nechtěl se Franka ptát, protože věděl, že by to jenom vedlo k další hádce.
Teď bylo jeho hlavní starostí hledat práci. Frank nebyl sám, kdo zpozoroval změnu v Gerardově chování - i sám Gerard ji viděl.



Rozhodl se, že už nebude jen tak sedět a uvažovat. Na to měl čas ve vězení. Teď znovu musí začít žít. Postavil se a šel se napít. Poté si oblékl bundu, zamkl za sebou a vyrazil ven.


Ani netušil, kam vlastně jde. Nejdřív jej napadlo, že by navštívil Franka v knihovně, ale sám mu zdůraznil, že nechce, aby za ním chodil. Je celkem dost možné, že se Frank stydí.


Šel pořád dál a dál a netušil, kam jde. Napadlo ho, že by měl najít nejbližší pracák a zapsat se tam. K těmto institucím sice nikdy neměl důvěru, ale copak byla jiná možnost? Neměl na vybranou, ale také neměl chuť se tam hlásit.
Na pár chvil se z něj zase stal ten starý, sobecký Gerard, jak ho znal Frank a jak ostatně znal on sám sebe.

Rozhodl se, že pro dnešek pátrat po zaměstnání nebude. Najednou měl šlenou chuť si užívat svobody. Jenže v hlavě mu pořád vyskakovala vzpomínka na Franka a na to, že to takhle nemůže být donekonečna.


Jen tak se toulal městem a čekal, dokud nenastane hodina, kdy se Frank vrátí z práce. Měl rád jeho přítomnost, i když to už nebyl ten Frank, kterého znal před lety. Docela jej zamrzelo, co se s ním stalo. Vždy mu přišlo, že je tak plný života a že jiný ani být nemůže. Teď byl věčně mrzutý, nic se mu nelíbilo.


Bez tebe by se možná měl daleko lépe.


Ach ne, opět to svědomí. Divil se, že mu vůbec ještě nějaké zbylo. Obvykle bylo zticha, vůbec se neozývalo. Ovšem ve věcech týkajících se Franka slyšel jeho hlas stále.


Městem se toulal hrozně dlouho. Nepočítal minuty ani hodiny, které strávil chůzí a přemýšlením. Občas se také posadil na lavičku a zahleděl se nahoru na oblohu. Pozoroval ptáky, záviděl jim jejich volnost.

Obcházel určitý okruh města stále dokola, občas si zašel do nějaké uličky, a tak si putování prodloužil. Do Frankova domu se vrátil, až když se stmívalo. Přes malé okno uviděl siluetu. Už je doma. Zaradoval se. Opravdu se v jeho společnosti cítil dobře, i když teď měl pocit, že mu něco dluží. Tušil, že to není pouze pocit.


"Ahoj," pozdravil, když otevřel dveře. Frank zrovna stál u sporáku, když uslyšel Gerardův pozdrav. Lekl se.
"No ahoj. Kde jsi byl celou dobu?"
"No... chtěl jsem si najít práci."
"A?"
"Nic."
"A kde jsi byl?"
"No... jen tak... ve městě."
"Aha. Něco jako pracák jsi zřejmě v životě neslyšel, že?" zatvářil se Frank ironicky. "Možná by ses divil, ale slyšel. Nechtělo se mi tam."
"No to je úžasný! Já pana Waye pošlu, aby si našel nějakou práci, a on se celý den fláká městem, protože se mu nechce na posraný pracák!"
"Ale no tak, já-"
"Hele, víš co? Už mě to s tebou vážně nebaví! Buď si něco najdeš do konce týdne, nebo se mnou a mým domem už nemusíš vůbec počítat. Klidně se můžeš flákat venku celé dny a noci, je mi to úplně u prdele."

Frank se tvářil opravdu naštvaně. Počkal, až se mu uvaží voda na kávu, potom ji nalil do hrnku a zmizel ve své ložnici. Gerard zůstal v místnosti sám. Chvíli zíral na ony dveře, za kterými Frank zmizel. Nebyl schopen žádného pohybu.

Věděl, že se toto Frankovi líbit nebude, ale že by ho to mohlo až takhle rozzuřit? Pokrčil rameny. Zul se, sundal si budnu a pověsil ji na starý věšák, hned vedle Frankovy. Rozhlížel se po mísnosti. Byla tak neuvěřitelně prázdná. Nejraději by vešel do těch dveří, které před ním před chvílí Frank zabouchl. A vůbec, poslední dobou se mu vůbec nelíbil. Muselo se něco dít, jenže co?


Zapl televizi. Líně vzal do ruky ovladač a prozkoumal všechny programy. Nikde nic. Stejně jej žádná televize nezajímala, zajímal jej Frank.

Něco v něm se přece jen odhodlalo vstát, jít k těm dveřím a otevřít je.


Frank ležel na břichu na posteli, hlavu zabořenou do polštáře. Závěsy byly opět zatažené, všude byl šílený nepořádek. Hlavně kolem skříně. Nebyla ani zavřená, takže z ní oblečení padalo na podlahu. Frank se nehýbal a ani po Gerardovi nekřičel, aby vypadnul. Šel tedy blíž. Když Frank stále nic nenamítal, sedl si za ním na postel.


"Franku?" Nic. "Franku?!"
"Co chceš?" Gerardovi neunikl jeho uplakaný hlas. "Já jen..." Chtěl říct, že se cítí sám, ale nemohl to vyslovit. Cítil, jako kdyby jej ty slova oslabovaly, hlavně před Frankem. "Tak co, do prdele, chceš?!"
"No... nechtěl bys kafe?" Frank napřáhnul pravou ruku a ukázal na noční stolek, aniž by zdvihnul hlavu. No jistě, hloupější dotaz jej opravdu napadnout nemohl.


"Jdi pryč. Prosím."
"Jak chceš."
Gerardovi bylo na zlomek sekundy líto, že jej vyhnal. Jenže si jej nechtěl znepřátelit. Kdyby nebylo Franka, byl by na ulici. Znovu se posadil k televizi.





XIX.


Týden plynul rychle a Gerard moc dobře věděl, co to znamená. Pokud si co nejdříve nenajde práci, Frank už jej tu nebude dále trpět. Od té doby, co se odhodlal vejít do jeho ložnice, s ním Frank nepromluvil. Jen občas, když mu naznačoval, že k sehnání práce příliš času nezbývá.


Ráno Frank odešel do práce, jako obvykle. Gerard předstíral, že ještě spí, ale jakmile Frank odešel, okamžitě vyskočil z gauče a začal se chystat k odchodu. Byl odhodlaný najít si práci, aby mohl u Franka zůstat. Moc ho neděsila představa, že by zůstal na ulici - právě naopak. Děsilo jej, že by musel od Franka odejít. Malinko jej to děsilo.


Zjistil si, kde nejblíž najde úřad práce a jakmile vešel z domu, měl namířeno právě tam.

Cestou uvažoval u profesích, které by jej mohly bavit. V hlavě měl stále jen to své malování a představoval si práce spojené s ním. Jen tak si sednout někam na most nebo náměstí a malovat usmívající se obličeje turistů. Mohl by také zkusit karikatury. Ale pochyboval, že by mu toto vysněné zaměstnání něco vynášelo. Navíc Frankovi by se to rozhodně moc nelíbilo. Ta jeho upjatost mu lezla na nervy stále víc.


Gerard se prudce zastavil v půlce ulice. Něco jej vyrušilo z přemýšlení. Ohlédl se. Popošel o několik kroků dozadu, k malým proskleným dveřím, které patřily nějakému fast foodu. Zaujal jej papírek, co na dveříh visel. Spíše kresba na něm. Byla to komixová postava v zeleném obleku se škraboškou a pod obrázkem se nacházel text. Začal číst.

Nemohl uvěřit vlastním očím. Nikdy moc nevěřil na náhody, moc se mu jich taky za život nepřihodilo, jenže dnes se pravděpodobně jedna stala. Vytáhl z kapsy papír a tužku. Sám nechápal, proč si to bral s sebou, ale rozhodně se mu to vyplatilo. Přiložil papír na dveře a opsal na něj telefonní číslo z papírku. Okamžitě šel domů.


Rozrazil dveře. Ani se nevyvlekl, uháněl k telefonu. Už už měl sluchátko v ruce a lísteček s telefonním číslem před sebou, když se najednou zarazil.
Bude se Frankovi vůbec líbit tohle? Není to trapné? Dětinské? Neozval se jim už náhodou někdo? No jistě, určitě volá pozdě.

Jenže to byla jediná záchrana. Přece jen se odhodlal číslo vytočit.


"Haló?" ozvalo se z druhého konce. Byl to mužský hlas, nepatrně hrubý. "Dobrý den, tady Gerard Way."
"Páni, hezký příjmení. Přejete si?" "Našel jsem váš inzerát na dveřích jednoho fast foodu, a tak mě napadlo, jestli-"
"Jestli ještě nemáme volno, co?" "Ano, přesně to."
"Jo, máme volno. Měl by jste o tu práci zájem?"
"Jistě."
"Ok. Mohl by jste co nejdřív přijít? Nadiktuju vám adresu." "Jasně, můžu se zastavit klidně hned."
"No paráda! Mimochodem, já jsem Howard. Jeph."
"Těší mě."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Verunka Way Verunka Way | Web | 24. října 2011 v 22:05 | Reagovat

Taky nenávidím, když se mi zdá něco úžasného a já se probudím!! :D Muselo to být strašný, nevidět Mikeyeho nohy! :D Soucítím s tebou :D
Ehmm..jo nad TU jsem taky přemýšlela. Četla jsem, že by na jaře měli vydat desku, takže je nejvyšší čas na to, vyrazit do ČR :)))

2 Abby Abby | 8. srpna 2012 v 12:44 | Reagovat

Je to dokonalé, od prvního dílu až po tenhle:) Jen doufám, že bude další díl. Snad co nejdřív, je to úžasné.
Možná si můj komentář nikdo nepřečte, ale já pořád budu doufat a budu tu chodit každý den. Každý den koukat jestli tu náhodou nepřibyl nový díl, téhle úžasné povídky, která mi neuvěřitelně rychle přirostla k srdci :)

3 Iwet Iwet | 1. dubna 2013 v 12:02 | Reagovat

[2]: Děkuju :-) Budu se snažit!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama