Insane (4)

14. dubna 2011 v 20:34 | Iwet and Fall |  Insane
Trošku opožděně, blog.cz nám to smazal xD Enjoy.

• GERARD - Iwet, FRANK - Fall

Fall: Myslím, že přesně vím, komu tím udělám radost, že, REIKKO :D

GERARD

"Do prdele!" ječel jsem. Naštvaně jsem pobíhal po svém domě, sem a tam. Já mu to nemůžu říct, prostě to nejde! Nesmí se to nikdy dovědět!

Zrovna v tento okamžik jsem se se nedokázal ovládat a to bylo přesně ono. Strach z toho, že se nedokážu ovládat, mě pronásleduje každým dnem. Snažil jsem se udržet se relativně v klidu. Chodil jsem po domě a rozbíjel jsem všechno, co se mi zdálo zbytečné. Za chvíli to celé začalo ustupovat. Pomalu jsem se uklidňoval, avšak přestat přemýšlet jsem nedokázal.

Já nejsem sobec. Nemyslím jen na sebe! Vlastně myslím víc na ostatní, než na sebe! Kdybych byl sobec, tak bych chodil ven mezi lidi a žil jako každý průměrný člověk! Jenže to Frank nechápe.

A divíš se mu?

Dobře, možná se mu nedivím ani trochu. Jenže s pravdou ven jít nemůžu, ne před ním. Už jsem ztratil mnoho lidí a Franka nechci ztratit ještě dřív, než si ho získám.

Najednou mi to celé připadalo ohromně hloupé. Frank tady do toho domu neměl nikdy v kročit. Nikdy jsem se neměl snažit o to, aby mě měl alespoň malinko rád. Je nemožné, abych měl kamaráda či dokonce přítele. Nejde to.

Šíleně rád bych mu to všechno vyklopil. Jenže kdybych to udělal, do smrti by mě už nechtěl vidět. Neměl jsem mu ani říkat, že mu nic netajím. Vždyť mu toho tajím tolik. Nemohl jsem nalézt jiné východisko, než dát celému tomuto přátelství s Frankem sbohem.

Po několika minutách, kdy jsem stále přemýšlel o tom, jak bych to s Frankem mohl vyřešit, mě napadlo, že bych se snad mohl nějak rozptýlit. Mohl bych se třeba zastavit do večerky naproti a nakoupit si nějaké jídlo. Hlavně kávu.

Ta paní, co tam pracuje, ví o mě úplně všechno. Chápe moji situaci. Dokonce se mě nebojí, avšak vždy, když vejdu, vidím v jejích očích takovou zvláštní formu strachu. Řekla mi, že kdykoliv budu něco chtít, mám zavolat večer po jedenácté, abych nepotkal žádné další lidi a mohl nakoupit.

Jmenuje se Charlotte a nedávno jí bylo 70 let. Moc toho zažila, několik věcí mi vyprávěla. Získala si tím můj obdiv. Kdysi pracovala v blázinci a ještě před mým příjezdem si koupila dvoupatrový dům naproti. Dole prodává, nahoře v patře bydlí.

Zavolal jsem jí. Odpověděla, že mám přijít. Její hlas v telefonu nikdy nezněl tak, že bych ji svou návštěvou snad mohl obtěžovat. Při chůzi jsem si dával pozor, aby mě nikdo neviděl. Nakoupil jsem jen věci, co opravdu potřebuji. Málem jsem z toho přemýšlení o Frankovi zapomněl na svůj obvyklý kartón cigaret.

Zrovna jsem opatrně přebíhal cestu a měl namířeno domů, když mě někdo zezadu chytil za límec od košile. Přiznávám, že jsem se docela vyděsil. Nic podobného se mi nestalo. Otočil jsem se. Byl to Frank. Když jsem se podíval do těch jeho očí, spatřil jsem směs lítosti, smutku, zklamání a zlosti.

"Tak... Tak ty mi budeš vyprávět stupidní pohádky o tom, jak nemůžeš nebo snad nechceš chodit ven a pak tě venku potkám?! Sakra Gerarde, přestaň si se mnou hrát! Přestaň ze mě dělat pitomce! O co tady do háje jde, řekneš mi to konečně?!"

"Už jsem ti to řekl několikrát - nejde to! Nemůžeš to vědět!" Vytrhl jsem se z jeho sevření a rychlým krokem jsem pokračoval na cestě ke dveřím svého domu. Rozstřeseně jsem v kapse hledal klíče. Šel za mnou.

"Proč?! Proč mi to nechceš říct?!" "Frankie, tady vůbec nejde o to, co já chci!" Když jsem konečně našel klíče, zastrčil jsem je do zámku a otočil jsem se na Franka.

"Já vím, nemůžu po tobě chtít, abys mi věřil. Nebo abys mě dokonce pochopil. Proto odejdi. Odejdi a už se sem nevracej. Nechci tě už vidět. Zapomeň na mě... bude to tak lepší."
Už jsem na něj nekřičel, jako ještě před chvílí. Mluvil jsem tichým, vyrovnaným hlasem. Sklopil jsem hlavu. Cítíl jsem jeho ruku, jak mě pohladila ve vlasech. Pak vzal mou hlavu do dlaní a zvedl ji nahoru. Opět jsem se zadíval do těch očí. Zatřepal jsem hlavou. Znovu jsem se vymanil z jeho sevření a otevřel jsem dveře.

"Sbohem." "Ale-" Už to nestihl doříct. Zabouchl jsem mu před nosem. Zamkl jsem. Šel jsem pomalým krokem do kuchyně a tam jsem vyložil nákup. Ještě jednou jsem se podíval z okna. Franka už jsem tam neviděl. Jen jsem si povzdechl.

Nejsem osoba určena pro přátelství, natož tak pro lásku.

Nemohl jsem v noci usnout. Pořád jsem před sebou viděl jeho upřímnou tvář. Nepomohlo mi ani zakázat si myšlenky na něj.

Pak mě napadla další věc, o které bych měl přemýšlet. Mikeyho návštěva. Nevím, co za tím vězí. Možná po mě bude něco chtít. Možná přijede jen tak. I když druhé možnosti příliš nevěřím. Nevěřím, že by mě chtěl vidět jen tak, po tom všem.

Další den ráno jsem se vzbudil docela brzy. Sešel jsem dolů s nutkavou potřebou zakouřit si. Potom jsem šel zpět nahoru. Kráčel jsem chodbou úplně dozadu, k tmavým dveřím. Vytáhl jsem z kapsy klíč. Mám to tu zamčené, pro jistotu. Je to malá místnost a jsou tam jen potřeby "první pomoci", kdyby se to zase začalo projevovat.

V místnosti byl strašný vzduch. Pootevřel jsem okno. Cigaretu jsem típnul do popelníku, který nedotčeně stál na malém stolku. Poté jsem kráčel do rohu místnosti, ve kterém byla malá komoda. Nahoře na ní ležely papíry. Všechny jsem je vzal do rukou a posadil jsem se za stůl. Pustil jsem se do čtení.

Není možné žádné zlepšení, ani úplné vyléčení.

Tahle jediná věta ze všech těch spisů mě pokaždé dokáže přesvědčit o tom, že pro mě na tomto světě není místo.

FRANK

Byl jsem zmatený. Předtím jsem byl na Gerarda naštvaný, kdo by nebyl? Ale to, jak řekl "odejdi a už se nevracej" mě donutilo změnit názor.
Jak to myslel? To mě dokáže v takhle klidně odkopnout? Co jsem udělal špatně? Rohodl jsem se, že nejlíp udělám když se projdu a pořádně o tom popřemýšlím.

Procházel jsem se hodně dlouho. Odhadnul bych, že to byly dvě hodiny. Prošel jsem skzr naskrz celé město. A udělal jsem dobře. Už jsem se tak moc neobviňoval z toho, co se stalo... přišel jsem domů a jakmile jsem se svléknul a ulehnul do postele jsem usnul, protože události dnešního dne mě vyčerpaly.

Probudil jsem se pozdě. Nejdřív jsem se vylekal, že příjdu pozdě do práce, ale nakonec jsem to jenom přešel pokrčením rameny. Ať mě klidně vyhodí, stejně jsem tu práci neměl rád. Jediná věc, která byla na té práci pozitivní, byla ta, že jsem potkal Gerarda... a toho už jsem taky ztratil. Už ho nikdy neuvidím, neuslyším jeho hlas, nepolíbím jeho rty.. Teprve teď ráno to na mě dolehlo a já jsem se rozplakal jako malé dítě.

Beztak za to můžu já.. on je dokonalý, tak proč by se zahazoval s něčím takovým, jako jsem já. Proč je osud vždycky tak krutý? Co jsem udělal? Vždyť já jsem poctivý, nikdy jsem nikoho nezabil, neokradl.. svět je nespravedlivý.

Takhle jsem strávil asi čtyři dny. Prostě jsem seděl a koukal do zdi a nechal se zavalovat výčitkami svědomí. Pak jsem se konečně rozhodl že se sebou něco udělám. Nemůžu takhle sedět věčně. Nejdřív zajdu koupit něco k jídlu. Nic tady není. Šel jsem tedy do centra města. Nakoupil jsem jen opravdu jen to nejnutnější a hned jsem zase spěchal domů. Nemám rád moc lidí. Vždy se mi zdá že vědí na co myslím, je to hrozný pocit.

Došel jsem tedy domů a zase koukal do zdi. Už jsem neměl výčitky svědomí, ale neměl jsem co dělat. V televizi věčně nic není, knížka by mě nebavila a počítač by mě nudil.
Procivěl jsem tak asi polovinu dne a už mě nebavilo ani to. Vzdychnul jsem si. Rozhodl jsem se pro to, co dělám v poslední době nejvíc - procházení. Vzal jsem si mobil se sluchátky a vyrazil do ulic.

Byla už tma a to mi vyhovovalo. Chodil jsem ani nevím kudy, přemýšlel jsem, a chůze mě uklidňovala. Najednou jsem dostal silné nutkání zvednout hlavu. Udělal jsem to, a hleděl na Gerardův dům. Zase mnou projela vlna lítosti. Chci vědět co to ukončilo. Možná bych ho dokázal přemluvit ať mi řekne co se stalo. Možná, dokonce, se zase spolu dáme dohromady!
Tahle myšlenka mě nakopla a já jsem sebral poslední zbytky odvahy a zaklepal. Nic.
Zkusil jsem to znovu. Nic. Chvíli jsem ještě čekal, ale nedočkal jsem se žádné odezvy. Byl jsem zklamaný. "Nejspíš už spí Franku, a proto ti neotevírá, určitě to není kvůli tomu že se s tebou už nechce vidět, takový přece není, určitě se najde jiné vysvětlení proč se neukazuje, než jenom to že tě nenávidí" naivně jsem si říkal a věřil tomu. Zkusím to tedy zítra.

Chodil jsem k němu už dva dny. Třikrát denně. Bez výsledku. Nikdy mi nikdo neotevřel. Dnes už to zkouším naposledy. Stojím před dveřmi na malém dřevěném schodišti. Nervózně zaklepu na staré dubové dveře. Čekám. A čekám. Už ani nevěřím, že otevře. Nesnáší mě. Zklamaně jsem zklopil hlavu a odcházel od Geeho.

Uviděl jsem strom o který jsem se opíral ten den, kdy se to stalo. Když jsem uviděl Gerarda na cestě venku a vybuchl zlostí. Sedl jsem si pod ten strom a čekal. Ani jsem netušil na co. Prostě jsem jen seděl.

"Bože, ať už jsem udělal cokoli prosím odpusť mi a řekni mi proč. Nevím co jsem udělal ale lituju toho. Strašně." pomyslel jsem si. Ježiši, už je to se mnou asi opravdu špatné, když mluvím s Bohem. Ale najednou jsem uslyšel vrznutí branky. Že by se stal zázrak a Gerard vyšel ven? Nebo dokonce.. za mnou?

Otočil jsem se za směrem, kde jsem uslšel ten zvuk, ale Gerard to nebyl. Byl to nějaký mladý kluk, se světle hnědými vlasy a brýlemi. A mířil za Gerardem.
Musím ho oslovit! Blesklo mi hlavou. To je má poslední šance. Postavil jsem se spěšně šel za ním, ať ho zastihnu ještě než zaklepe. "Hej!" křikl jsem, když už zvedal ruku k zaklepání. Trhnul sebou a otočil se.

"Já... potřebuju s tebou mluvit."
Automaticky jsem mu tykal, vypadal stejně starý, jako já. Konečně jsem k němu došel. Uškíbl se. "Se mnou? A o čem? Vždyť vás ani neznám." "Jde.. o Gerarda. A tykej mi, vždyť jsme stejně staří." "Fajn. A co by si tak o něm chtěl vědět?" "Já.." hledal jsem slova. "Byl můj přítel. Něco na způsob kamaráda. Ale pak se něco zvrtlo, říkal že se spolu už nemůžeme bavit protože mi něco nemůže říct. A já já potřebuju zjistit, proč! Hodně mě to mrzí. Prosím pomoz mi! Jsi už má poslední naděje." přeměřil si mě pohledem.

"Neměl bych ti to říkat." nahodil jsem zoufalý výraz. "No dobře. A mimochodem, já jsem Mikey, Gerardův bratr."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Veru Way Veru Way | Web | 17. dubna 2011 v 11:38 | Reagovat

Takhle mě napínat. To ne..Jak to mam asi vydržet do dalšího dílu? :D To se nedělá :D
úžasný :)

2 Iwet Iwet | 17. dubna 2011 v 15:50 | Reagovat

[1]: Děkujem :) A budem se snažit přidávat pokračování Insane častěji (konkrétně tedy já, věčný opozdilec :D) ^^

3 scary scary | Web | 18. dubna 2011 v 19:01 | Reagovat

Tak ráda zase čtu tvoje povídky :)
Je to krásně napínavé , jsem zvědava co se s toho vyklube.

4 Reikko Reikko | 20. dubna 2011 v 21:39 | Reagovat

Ne, teď si nepřejte vidět můj výraz ve tváři, fakt, tohle vám nepřeju!! xD Pokud nebudete pokračovat, tak se fakt naštvu a zítra vás zlechtám obě dvě!! xD

5 Joejoe Joejoe | 3. října 2011 v 13:23 | Reagovat

Napnutá jak guma od kalhot. Už chci konečně vědět co se Geemu děje. Takhle trápit Frankouše. Že se nestydí. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama