In nowhere (1)

16. března 2011 v 16:40 | Reikko |  In nowhere
Snad vám nová povídka přijde dosti zmatená. :) Za banner děkuji Fall ♥



Proplétal se mezi stromy. Všude okolo byla mlha, ale držela se hrozně nízko u země, skoro tedy neviděl, kam šlape. Ten les se zdál být nekonečný, nikde nezahlédl ani člověka. Po nějaké chvíli chůze se zastavil a rozhlédl. Všude to vypadalo stejně, pořád ten samý les. Už ani nevěděl, odkud přišel a jak se tam dostal. Měl v hlavě prázdno, velkou díru místo vzpomínek. Zavřel oči, zaposlouchal se do ticha. Až teď mu došlo, že neslyší žádný zpěv ptáků, jako to v lesích bývá. Ano, v lesích zpívají ptáci! První vzpomínka. Chvíli ho napadlo, že ohluchl. Jenže pak přešlápl, křupnutí větvičky bylo do toho hrobového ticha jako rána z děla. To ho donutilo oči opět otevřít. Bylo to divné místo. Žádná zvěř, skrz stromy neprocházel sluneční svit, skrz koruny stromů vlastně neprocházelo vůbec nic. Listí bylo tak husté, že i když se člověk snažil jak chtěl, na oblohu nedohlédl, snad proto tam vládlo takové podivné šero. Jako kdyby bylo těsně před svítáním, nebo hned po západu slunce. Ovšem to už bylo nějakou chvíli. Bylo to strašidelné.


Ještě chvíli šel dál, jenže když se dál neměnilo vůbec nic, sedl si ke stromu. Pohroužil se do té mlhy jako do peřiny a snažil se vzpomenout si alespoň na něco, co by mu řeklo, kdo je a jak se tam dostal. Dále by nebylo na škodu vědět odkud se tam dostal. Jeho oblečení bylo velmi prosté. Světlé plátěné kalhoty a černá košile. Na nohy mu zima nebyla, přestože byl bosý. Černé, delší vlasy mu padaly do čela, proto pohodil hlavou. Když se smířil s tím, že se ocitl na neznámém, bohem zapomenutém místě, začal se probírat vlastními pocity. Říkal si, že by měl být znepokojen, měl by mít strach. Jenže něco mu nedovolovalo ten strach mít. Bylo to uklidňující místo, jako oáza pro duši. Naplňovalo ho to zvláštním pocitem, jako kdyby se mu nic nemohlo stát. Jako kdyby byl nedotknutelný, zároveň však hrozně osamělý a zranitelný. Pln těchto rozporuplných pocitů usnul.

Po probuzení se cítil svěže, jako kdyby prospal snad deset let a setřásl ze sebe i poslední ždibíčky únavy. Vyskočil na nohy, oprášil kalhoty a rozhodl se jít dál. Tenhle les přeci musí mít konec, nic není nekonečné. Náhodně vybral směr a stejně jako předtím se proplétal stromy, houštinami a větvičkami. Někdy už se zdálo, že les řídne, ale to byl jen klam. Šel asi hodinu, nebo dvě. To nemohl s jistotou určit, čas zde neexistoval. Zastavil se, aby si trochu oddechl. A pak ho napadlo, co když tohle opravdu JE nekonečný les. Co když se stal obětí svých vlastních fantazií a představ? Lapil se do nich jako muška do pavučiny. Co když je to jen sen a jeho vlastní mysl ho obelhává tím, že se mu snaží ukázat, že tohle místo je pravdivé? Štípl se do ruky. Nic. Zkusil to znovu, silněji a silněji, ale jediné, čeho docílil bylo, že ho bolela ruka a místo, kam štípal bylo zarudlé.

Pokračoval ve své cestě dál, ale krok po kroku začínal věřit, že tohle je realita a jen tak se z tohodle světa nedostane. Nebo spíše, z tohodle lesa, přeci jen nemůže jediný les zabrat celý svět! Nemůže to vzdát, k cíli se dostane jen pokud bude opravdu vytrvalý, proto kráčel přibližně další hodinu. Najednou začaly stromy ustupovat a on se ocitl na mýtince. Stromy se rozestoupily, a první, co udělal, bylo, že zvedl hlavu k nebi. Jenže tam jako kdyby žádné ani nebylo. Tedy, bylo, jen vypadalo jako velká, šedá přikrývka. Tento svět je jiný, než ten, který dosud znal, to věděl, i když si nepamatoval téměř nic z minulosti. Došel zhruba do prostřed a koukl se na stromy okolo sebe. Nikde nebylo nic jiného. Ale na téhle mýtině alespoň ta hrozná mlha nebyla. Sedl si tedy na zem a zahleděl se pořádně do trávy. Najednou jako kdyby se něco mihlo a hned to zmizelo. Bylo to asi metr od něj, malinké a červené. Když se přiblížil, tak ale uviděl, že mýtina je plná nějakých červených bobulek, které se schovávaly v listí. Natáhl ruku, jednu utrhnul, a přivoněl k ní. Sladká vůně, říkal mu mozek. Ano, tohle je sladká vůně něčeho dobrého. Proto se déle nerozmýšlel a strčil tu věc do pusy. Jako kdyby mu najednou explodovaly všechny chuťové i mozkové buňky. Jahody! Sladké, malinké, zralé lesní jahody! Vykouzlily mu na tváři úsměv, a on si až teď uvědomil, jaký má hlad. Klekl na kolena a sbíral si jich plné hrsti, které okamžitě házel do pusy. Ať jedl jak jedl, pořád jich bylo všude mnoho, jako kdyby snad za každou utrhnutou jahodu dvě nové hned vyrostly.

Po chvíli se vrátil na své původní místo, teď však s plným žaludkem a lepší náladou. ,,Tohle je ale vážně podivné místo." Řekl z ničeho nic sám pro sebe. Udivilo ho, jak zvláštně jeho hlas zněl. Připadal mu hrozně cizí a zároveň neskutečně známý. Znovu se pro sebe pousmál. Třeba je tohle nová šance k životu. Třeba vůbec nemá hledat cestu ven, má hledat cestu v sobě. Jednoduché rozhodnutí pro složitou věc, ovšem v tu chvíli mu přišla jednoduchá a naprosto samozřejmá. První otázka byla: ,,Kdo jsem?" Položil ji nahlas, i když nebyl nikdo, kdo by ji zodpověděl. Jen on sám. Zamyslel se a začal tvořit slova, jména. Aby zjistil, kdo je, přeci musí mít jméno. ,,Gerbert... Bernard... Gobraun... Ger... Gerard!" Ano, už tedy měl jméno. Gerard. A tak to všechno začalo...
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 fallen fallen | Web | 17. března 2011 v 16:59 | Reagovat

Bože, to je.. to je... ÚŽASNÉ!!!

2 Hachiko Hachiko | 19. března 2011 v 12:00 | Reagovat

Úžasné! Jako vždy :)

3 Agnibesh Agnibesh | E-mail | Web | 19. června 2012 v 16:22 | Reagovat

Pěkný....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama