Treasure (4)

4. února 2011 v 12:06 | Iwet |  Treasure
treasure
Koukám, že už jsem měsíc nepřidala žádné pokračování, tak aspoň tohle ^^


Ráno mě vzbudilo hlasité prásknutí dveří. Nadskočil jsem leknutím. V pokoji stál Gerard. Přiblble mě pozoroval. Z jeho zlomyslného pohledu šel strach. "Vstávat, Frankie!" "Ani mě nehne." "Ale hne. No šup šup."

"Co po mě proboha hodláš chtít? Zas tolik jsem ti toho neřekl a navíc jsem se omluvil!" "Uvidíš." Ze zvědavosti jsem opravdu vstal z postele. Zarazil jsem se.

"To se jako míníš dívat na to, jak se převlékám?" "Ehh, sorry," řekl chladně a odešel čekat za dveře. "Pohni sebou!" ječel na mě snad každou vteřinu. Asi za deset minut jsem loudavým tempem vyšel za ním na chodbu. Hodil mi do ruky kyblík s hadrem. Šokovaně jsem na něj zíral. "Co s tím mám dělat? Umýt ti vlasy? Očividně bys to potřeboval," zasmál jsem se. "Ha ha, strašně vtipné," probodl mě očima. Ukázal prstem na palubu. Pokrčil jsem rameny a šel jsem.

Cestou mi došlo, co s tím kyblíkem budu muset dělat. Drhnout palubu, jak originální. Copak jsem nějaký sluha nebo co? Tahle potupná představa mě štvala. "Myslím, že ti došlo, co s tím, soudě podle tvého výrazu," řekl Gerard s ironicky milým úsměvem na tváři. Vyplázl jsem na něj jazyk. "Tak makej, ať to stihneš." "A... ty se jako budeš flákat a ani mi s tím nepomůžeš?!" "Já abych ti pomáhal? Tohle není práce pro mě, chlapečku. Já se hodím na spoustu jiných věcí," mrknul na mě. "Namyšlenče!" Opět se zasmál a loudavým krokem se vydal pryč.

Co se dá dělat, pokyny ó našeho kapitána Gerarda musíme plnit. S pokořeným výrazem jsem si kleknul a začal namáčet hadr do kbelíku. Najednou se odněkud vyřítil táta.
"Tati? Fakt musím?" upřel jsem na něj svůj maximálně prosebný pohled a ani jsem jej nepozdravil, ačkoliv jsem jej dnes viděl poprvé. "Ano. Někdo to prostě udělat musí. Promiň, že zrovna ty... Ale nějak užitečný nám být musíš," pokrčil rameny. "No tak díky."

Drhnul jsem palubu a u toho myslel na to, jak mám parádní léto. Nejen, že musím trávit čas na nějaké ujeté výpravě s mým otcem a Gerardem, ale ještě jim to tu budu udržovat v čistotě! Frank uklízečka! Skvěle!

U drhnutí paluby jsem občas zahlédl Gerarda, jak dělá něco s plachtami lodě. Nevím, jak se všem těm pracím okolo říká, ale poznal jsem, že je asi vážně znalý ve svém oboru. Ano, přiznávám to nerad, ale je to tak. Taky jsem zahlédl tátu, který jen tak ležel na lehátku a něco propočítával, soudě podle jeho výrazu a papírků poházených všude kolem. Semtam se taky podíval do mapy a na kompas. Pak vstal a odešel ke kormidlu.

Po dvou hodinách mučení jsem měl palubu konečně celou vytřenou. Mezi tím mě asi dvakrát opět chytly obrovské křeče v břichu, ale už jsem naštěstí nezvracel. Jen mi bylo špatně. Jinak to probíhalo docela v pohodě. Slunce svítilo, voda šplouchala.. někdy až moc. A loď se nechutně houpala.

Odložil jsem kbelík s vodou a odebral se k druhému lehátku vedle toho tátova. Ten tam opět seděl a jen tak pozoroval okolí. Protáhl jsem se a řekl si, že se malinko opálím. Gerard byl pořád nahoře a stále tam cosi prováděl. Sundal jsem si tričko a hodil jsem jej pod sebe na lehátko. Pak jsem se na něj spokojeně uvelebil. Nemohl mi uniknout Gerardův zkoumavý pohled mířený na moje potetované tělo. Prohlížel si ho opravdu usilovně a já se na něj usmál. Hned potom jsem vyplázl jazyk. Zamračil se a moje gesto zopakoval. Stejně se mu asi líbím, za to bych dal ruku do moře.. tedy.. do ohně. Už mi z toho pobytu tady asi malinko hrabe.

Chvíli jsem jen tak ležel a užíval si slunce. Pak jsem se rozhodl, že by nebylo špatné navázat konverzaci s tátou. Zvědavě jsem se k němu tedy naklonil a zeptal se ho, co to dělá. "Ale nic. Jen se snažím vypočítat přesnou polohu ostrova." No to se mi snad jen zdá. On si klidně vypluje na moře a ani neví, kde přesně leží ostrov, na kterém hodlá zakotvit!
"Nechceš s něčím pomoct?" "No, jestli chceš, klidně na to koukni. Ale pochybuju, že bys to vypočítal."

Jak jsem tak hleděl do toho papíru a namáhal si mozek, Gerard se stihl vrátit za námi. Začal tátovi vykládat nějaké bludy o stavu plachet a celé lodi vůbec. Táta ho pochválil a on na mě pohlédl výrazem, který zřejmě měl znamenat něco ve smyslu 'mě pochválil a tebe ne'. Zakroutil jsem nad tím hlavou a pokračoval jsem. Táta zatím vysvětloval Gerardovi, o co se snažím.

"Hmm, myslím, že... Mám to!" zaječel jsem radostně. Táta se na mě s úsměvem podíval. "Ukaž!" Podal jsem mu papír. Úsměv se mu na rtech roztáhl ještě víc. "Skvěle, Franku! Vážně jsi mi pomohl." "Díky, tati." Zase jsem se protáhl a blaženě jsem sledoval Gerarda, který patrně také nemohl uvěřit svým očím.

Večer jsme si všichni spolu sedli k večeri. Jak jsme dojedli, táta si zapálil dýmku a začal. "Takže, hoši. Podle Frankových výpočtů bychom měli na náš ostrov dorazit zítra odpoledne." "Tak brzy?!" podivil jsem se.
"Ano. Gerarde? Chci, abys nachystal vše, co je potřeba k tomu, abychom zítra hned po zakotvení mohli vyrazit." Gerard jen kývl hlavou na souhlas. Potom jsme se ještě chvíli jen tak bavili. Byla docela sranda, i když Gerard se do naší debaty moc nezapojoval a to mi, nevím proč, docela vadilo.

Měl jsem z celého tohoto večera dobrý pocit. Bylo půl desáté, když jsem se rozhodl, že půjdu spát. Tátovi jsem popřál dobrou noc, na Gerarda jsem se ani nepodíval. Proč taky?
Lehl jsem si do postele a s hlavou směřující ke stropu jsem opět začal přemýšlet. Co nás na tom ostrově asi čeká?

Nedokázal jsem si to vůbec představit a docela jsem se toho začal bát. Ať už mám tohle za sebou! Tok myšlenek mě pomalinku uspával, když jsem najednou pocítil dost silné škubnutí. Kdybych nevěděl, že jsem na lodi, asi bych si myslel, že je to zemětřesení!

Vyděšeně jsem se posadil. Slyšel jsem matně z paluby divoké kroky a řev. Stál jsem u okna a snažil jsem se vypozorovat, co se to tam děje. Najednu se do mojí kajuty vřítil Gerard.

"Franku! Dělej! Není čas!" "Co se děje?!" "Narazili jsme!" ječel. Nechápavě jsem na něj zíral, než mi jeho slova začla docházet.

"Rychle!"

Kývl jsem na souhlas. Ani jsem se nestihl obléct. V trenkách a tričku s pirátskou lebkou jsem se vyřítil na palubu. Silně pršelo a blesky protínaly oblohu. "Franku!" zaječel někdo. V tom zmatku okolo jsem ještě slyšel nějaké další, poněkud zoufalejší volání. Na palubě bylo pořád víc a víc vody.

Potápíme se! Běžel jsem za hlasem, který na mě volal, ale... Ale pak už nevím nic. Pohltila mě tma.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 TeressV:) TeressV:) | 4. února 2011 v 16:46 | Reagovat

Jeee, na tuhle povídku si vzpomínám! Milovala jsem ji, ale už si nepamatuju, kdy jsem ji naposledy četla;-)

2 Reikko Reikko | Web | 4. února 2011 v 19:18 | Reagovat

Knyu, knyu, knyu, chci další díl! Je to napínavé jak malé gatě, tak dělej!! T_T ♥

3 fallen fallen | Web | 4. února 2011 v 20:01 | Reagovat

A teď příjde ten moment kdy se Frankův táta ztratí v oceánu a ti dva si užijou romantickou sprchu pod vodopádem ^^ (vím že mě zabiješ za to, že jsem to vykecala :D)

4 Iwet Iwet | 6. února 2011 v 17:13 | Reagovat

[3]: xD Ne, těší mě, že si to pamatuješ ;D

5 Kathy Kathy | 26. února 2011 v 1:30 | Reagovat

Stejně se mu asi líbím, za to bych dal ruku do moře.. tedy.. do ohně.
Ňuňuňu :)))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama