Treasure (2)

31. prosince 2010 v 12:37 | Iwet |  Treasure
Něco přednastaveného na Silvestr xD Na zveřejňování pak nebude čas xD
Enjoy it.


Když jsem se ráno vzbudil a vzpomněl si na události předešlého dne, začal jsem znovu přemýšlet o tom, co mi táta řekl. Ale ať jsem se snažil sebevíc, pořád mi jeho nápad připadal jako totální úlet. Přece mi to nemůže udělat, na to mě snad má rád. Konečně přišly moje vysněné prázdniny a on mi ho chce zničit nějakou podělanou výpravou za pokladem?

Stále přemýšlejíc nad touto věcí jsem vstal z postele a rozhodl se, že se obléknu. Jenže jsem byl tak moc zabraný do svých myšlenek, že jsem si málem oblekl tričko na nohy. Sakra.

No prosím, tohle všechno se mnou dělá táta a jeho značně praštěné nápady. Nakonec jsem zkontroloval, zda mám všechno oblečené tak, jak to má být a rozhodl jsem se jít dolů. Táta nikde nebyl. Ještě že tak, nestál jsem o další hádku hned po ránu.

Vzal jsem si z lednice pomerančový džus a šel jsem si sednout na terasu. Viděl jsem odtamtud krásně se třpytící modré vlny moře, které od mého domu nebyly až tak moc vzdálené. Vlastně jsem bydlel skoro u pláže. Tátovi se tu asi líbí proto, že mu to připomíná ty jeho šílené výpravy. Mě to tady sice nic nepřipomíná, ale mám to tu rád i tak.

Pomalu jsem upíjel džus, když jsem uslyšel bouchnutí dveří. Ani jsem se nepodíval, kdo to je, protože mi to bylo jasné. Nikdo jiný, než táta, to prostě být nemůže. Nechtělo se mi ho vidět. Najednou jsem ale zbystřil. Táta tam nebyl sám, s někým mluvil. Zaposlouchal jsem se, i když jsem věděl, že se to nemá.

"Jistě, pane Iero. Tátova loď bude na sto procent připravena k odplutí klidně už zítra." "Výtečně. Takže bychom zítra teoreticky mohli vyrazit?" "Ano." "Dobře. U mola bychom se mohli sejít po úsvitu, souhlasíš?" "Ano." "Stejně mám pocit, že mi to Frankie do smrti neodpustí..." pověděl zarmouceně táta.

"Tss, co já bych dal za to, kdyby mě táta alespoň ještě jednou mohl vzít s sebou na moře." "No jo, máš to těžké, chlapče. Ale táta by na tebe byl jistě pyšný, to mi můžeš věřit." "Myslíte?" "Určitě ano."

Slyšel jsem zvuk podobný poplácání po zádech. "Už se těším," řekl ten kluk, který s tátou mluvil. Že by syn toho pana Waye?
"No vidíš! Jsi celý táta. On taky miloval dobrodružství." Oba se upřímně zasmáli. "Tak já už budu muset jít, abych do rána stihl vše připravit." "Jasně, běž. Zatím se měj." "Nashle."

Opět jsem slyšel bouchnout dveře. Táta zůstal v kuchyni sám.

"Franku? Spíš ještě?" zaječel táta směrem nahoru do mého pokoje. "Ne, jsem tady," zakřičel jsem na něj. Táta přišel za mnou na terasu, v ruce držel dvě jablka. Jedno mi hodil.
"Asi jsi nás slyšel, že?" Smutně jsem zakýval hlavou na souhlas.

"Víš, Franku. Nerad bych tě do něčeho nutil, ale..." s nadějí v očích jsem na něj pohlédl. "Štveš mě! Pořád by ses jenom flákal a flámoval! A proto tě chci vzít s sebou, takže to není zdaleka jen kvůli těm známkám. Chci ti ukázat jiný život, než jen ty tvoje večírky a plné lahve alkoholu!"

Jablko, které jsem jedl, mi zaskočilo. Čekal jsem, že řekne 'můžeš zůstat, Franku' nebo něco v tom smyslu.

"No tak promiň! Určitě bys chtěl, abych byl takový, jako ten kluk, co před chvílí odešel! Ale já takový nikdy nebudu a ani nechci!"
"Víš co? To bych možná vážně chtěl! Gerard je úplně jiný, než ty, on alespoň chápal svého otce a jeho zálibu v dobrodružství!"
"Tak.. tak tohle už snad nemyslíš vážně! Jsem tvůj syn a měl bys mě mít rád takového, jaký jsem, a ne mě chtít měnit k obrazu nějakého Gerarda! Navíc, já tvé záliby chápu, ale nechápu, že mě musíš nutit se do nich aktivně zapojovat! Nechci celé prázdniny trčet na lodi a držet ti mapu k pokladu před nosem!"

"Fajn! Uvažoval jsem, že tě nechám doma, ale po tomhle vidím, že není jiné východisko! Takže se jdi sbalit, ráno vyplouváme!"
Ještě chvíli jsem na něj s nadějí v očích hleděl. Pak se ta naděje v mých očích změnila v malé potůčky slz.
"Jak chceš!" zaječel jsem zoufale a běžel nahoru. Tam jsem padl na postel a brečel jsem vzteky i lítostí dohromady. Nemá mě rád, vůbec mě nemá rád. Myslí si o mě věci, které vůbec nejsou pravdou. Chce, abych byl úplně jiný. A to mě neskonale moc mrzí.
Už teď toho Gerarda nesnáším! Copak já za to můžu, že jsem víc po mámě než po něm? Zachumlal jsem se do deky a i když jsem před chvílí vstával, znovu jsem usnul.

Probral jsem se, když bylo pět hodin odpoledne. To jsem spal tak dlouho? No nic. Chvíli jsem se ještě povaloval v posteli, než jsem - chtě nechtě - šel sbalit alespoň pár věcí, aby táta viděl, že respektuju jeho přání. Tak nějak jsem pořád doufal, že nakonec zůstanu doma. Do tašky jsem hodil pár triček, převážně s logama kapel, jedny značkové jeansy, bundu, několik mikin, baterky do MP4, mobil, nějakou tu hygienu a mého plyšového Mickeyho Mouse. Jo, možná je to docela dětinské a uhozené, ale bez svého Mousíka nikam nejedu!

Tašku jsem spokojeně zavřel a snesl ji dole. Táta se na mě díval, ruce měl v bok. "To jsem rád, že ses umoudřil." No ne, on si snad vážně myslí, že pojedu!

Nic jsem na to neřekl a znovu jsem se zavřel do pokoje. "Ty nebudeš nic jíst?" volal za mnou ještě. Ne, nebudu! Na jídlo vážně nemám ani pomyšlení! Všechno mě tak štve, všechno! Tohle mu vážně do smrti neodpustím.

V ten moment mě napadlo něco šíleného. Uteču! Prostě zdrhnu a on mě už nikdy nenajde! A pak si třeba může adoptovat toho svého Gerarda!
Pustil jsem se do hledání nějakého provazu. Nic. Zmateně jsem se rozhlížel kolem, když mi do oka padlo prostěradlo. Popadl jsem ho a začal trhat na kusy. Kusy jsem potom svázal. Jeden konec jsem přivázal na kliku, druhý jsem spustil z okna. Ještě jednou jsem se ohlédl a odhodlaně přišel k oknu.

Začal jsem pomalu sešplhávat dolů. Když najednou... Otevřely se dveře! Já jsem vůl! Zapomněl jsem zamknout! V tu chvíli samozřejmě moje prostěradlové lano sklouzlo z kliky a já okamžitě sletěl dole na malý plácek trávníku.

"Auu," zkuhral jsem. "Franku? Co blázníš?! Chceš se snad zabít?!" volal na mě shora táta. "Nech mě na pokoji!" "Mám ti jít pomoct?" ptal se pobaveně. Zamračil jsem se na něj a pokusil se pomalu vstát. Naštěstí jsem nespadl z moc velké výšky.

Táta se očividně dost bavil, když jsem procházel obývákem a kolem sebe plival písek, kusy trávy a podobné sviňstva, co se mi dostala do úst při mém pádu.

Celou noc jsem nespal. Jednak jsem stále myslel na to, co mě čeká a při mém štěstí ani nemine a taky jsem každou chvíli vysmrkával další a další hlínu. Utíkat z domu nebyl dobrý nápad. Ale co mám dělat?

Brzy ráno, když jsem dřímal, táta zaťukal na dveře mého pokoje. "Franku, už bys měl vstávat. Za hodinu musíme být u mola!" Protočil jsem oči v sloup. Já nikam nechci.
"Nikam nejedu!" "No tak, Franku. Ty necelé dva měsíce to snad přežiješ, ne?" "Ne! Nech mě žít, do prdele!"

Táta místo toho, aby odešel, vyrazil dveře. To jsem od něj vážně nečekal. Mžikem mě tahal z postele za nohy. Držel jsem se jí zuby nehty a do toho jsem zoufale naříkal. Jenže táta byl silnější. Rozhodl jsem se, že to vzdám. Vidina skvěle strávených prázdnin byla v nedohlednu. "Obleč se a už mě neštvi! Za 15 minut tě čekám dole." Zafuněl jsem vzteky a pomalu jsem se začal oblékat. Už s ním nikdy nepromluvím, s tím může počítat! Hodil jsem na sebe oblečení, které jsem zrovna vyštrachal a pomalu jsem se šoural dolů po schodech, jako kdybych se právě chystal jít na popraviště. V kuchyni jsem si sedl za stůl. Táta přede mě hodil talíř se snídaní. Mlčky jsem se do toho pustil.

Táta se ještě asi pět minut ujišťoval, že je všechno zamčeno a tak podobně. Potom začal nakládat zavazadla do auta. Mezitím jsem otráveně zapadl na zadní sedačku a skřížil jsem ruce na hrudi. Za chvíli nastoupil i táta a auto se pomalu rozjelo.

Sbohem, svobodo.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 fallen fallen | Web | 31. prosince 2010 v 13:17 | Reagovat

Jak zní poplácání po zádech? :D
Ahh Frankie je pakoušek :D celou noc vysmrkávat hlínu xDDD
A představa Frankova otce jak tahá Franka z postele a ten se jí křečovitě drží mě poslala pod stůl xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama