The Bet

19. prosince 2010 v 19:11 | Iwet |  Frerard- jednorázové
Tohle je povídka, kterou jsem napsala do soutěže na RID xD Snad se bude líbit. Název překladu znamená "sázka", btw :)


GERARD:
"Bude to všechno?" "C-co?" Nepřítomně jsem hleděl na prodavačku. "Eh, ano," odpověděl jsem po chvíli, kdy se mi konečně podařilo dostat ze svého snění. Zaplatil jsem jí za dva balíčky cigaret, jednu lahev piva a gumové medvídky. Myslím, že jsem jí to dal přesně, ale i kdyby ne, bylo mi to jedno. Popadl jsem sáček a spěšně šel pryč.

Bylo 31. prosince, tudíž Silvestr. Venku byla hrozná zima a to je také důvod, proč jsem tak spěchal domů. Už od mala je mi zima i v plus dvaceti, a co teprve v mínus dvaceti! Šel jsem, jak nejrychleji to bylo možné. Při pohledu na kouř, který mi vycházel z úst kvůli té šilené zimě, jsem si pomyslel, že bych si mohl zapálit. Tuto myšlenku jsem však zavrhl přesně v okamžik, kdy jsem vyndal ruku z kapsy.


Přímo jsem se modlil, abych už byl doma, v teple. Věděl jsem, že se dočkám a že to bude brzy. I tak mi však připadalo jako věčnost, než jsem konečně odemkl dveře od domu. Hned u příchodu jsem se zděsil. Který kretén rozsypal ty konfety po schodech?! Jakožto pořádkumilovnému domovníkovi mi vážně nebylo jedno, že moje schody vypadají jako krabička lentilek. Na odpověď jsem nemusel čekat dlouho. Z dveří na levo vyběhl ven nějaký mladík s takovým tím papírovým kornoutem na hlavě, které se používají při příležitosti oslav. Ani při nejmenším jsem netušil, jak se ta věc jmenuje, ale bylo mi to upřímně jedno. Prostě kornout. Hned za ním se vyřítili ven další dva. Dal jsem si ruce v bok a rozezleně jsem je pozoroval. Za chvíli si mě všimli a přestali s tím dováděním.

"McCrackene! Já vám říkám, že pokud mi z mého domu budete dělat hnízdečko podnapilých idiotů, normálně vás vyrazím na ulici!" Podíval jsem se na hodinky. Bylo půl deváté. "Pokud tu do desíti nebude klid, volám policajty!" Všichni tři na mě ještě chvíli zírali a pak se začali smát. "Ale no tak, Wayi! Vždyť je dneska Silvestra! Policajti se ti na to vykašlou, ti budou mít spousty jiné práce." Přivřel jsem oči. "A vůbec, pojď pařit s náma!" "No to nepřipadá v úvahu! A také netuším, od kdy si my dva tykáme!" "No tak Wayii, já vím, že spolu zrovna nevycházíme, ale přece tě nenechám v takový svátek samotného v tom tvým kutlochu! Hezky půjdeš pařit za náma!" Možná jsem na chvíli vypadal, že o tom uvažuji nebo že snad dokonce hodlám 's nima jít pařit', jak pověděl McCracken, ale nakonec jsem zatřásl hlavou na vyjádření nesouhlasu. "Ty konfety uklidit!" řekl jsem ještě a zmizel jsem ve svém bytě. Stejně si nedali pokoj a ječeli mi za dveřmi jako banda paviánů. Doufám, že ty konfety uklidí. Opravdu to tady nemíním uklízet.

Zul jsem si boty, vzal do ruky igelitovou tašku s nákupem a pokračoval dále do obýváku. Nejdříve jsem si pustil hudbu. Obsah tašky jsem položil na malý, černý stolek. Chvíli jsem na to jen tak hleděl, poté jsem se rozhodl pro balíček gumových medvídků. Spokojeně jsem se uvelebil na pohovce a balíček roztrhl. Vychutnával jsem si medvídka po medvídku a zaposlouchával se do svých oblíbených písniček.

Začal jsem volně uvažovat o tom, proč jsem odmítl McCrackenovo pozvání na tu jeho oslavu. Přece jen, nechtělo se mi být doma sám. Ale pak jsem si osvětlil důvod, proč jsem odmítl. Nějaké oslavy. Pche. Další pitomý svátek, co si lidi vymysleli jen proto, aby mohli chlastat a pořádat ty jejich pařby, jak tomu říkal právě Bert. Ten tu takovu nějakou pochybnou pařbu pořádal skoro každý víkend a ano, pořádně mi díky tomu lezl krkem.

Medvídků v sáčku pomalu ubývalo, až zbyl poslední. Červený. Povzdechl jsem si a medvídek zmizel v mých ústeh. Poctivě jsme se zvedl a šel jsem do kuchyně, abych sáček vyhodil. Nesnesu nepořádek. Když jsem se vrátil, rozhodl jsem se, že další na řadě bude pivo. Už už jsem jej chtěl otevřít, když mě napadlo, že bych se mohl jít uvelebit do vany se spoustou pěny, prostě jen tak ležet a přemýšlet a ztrácet se v představách. Nebo si možná něco přečíst. No jistě, to je přesně ono! Zrovna nedávno jsem si pořídil novou knížku. Jmenovala se... Nezbytné věci. Ano, přesně tak! Pustil jsem se do hledání oné knihy. Po chvíli jsem ji našel ve své polici na knihy. Kde by taky jinde mohla být, když tak miluji svůj pořádek.

Uchopil jsem knihu do ruky a odkráčel jsem do koupelny. Tam jsem knihu položil na koš s prádlem. Byl prázdný. Peru skoro pořád, takže není divu. Otočil jsem kohoutkem a nechal teplou vodu stékat do vany. Svlékl jsem se. Ještě jsem chvíli jen tak nahý postával vedle vany, než se úplně naplnila. Pak jsem do ní opatrně vklouzl spolu s knihou v ruce. U toho jsem dával pozor, aby se mi nenamočila. Začal jsem číst. Pomalu jsem se ztrácel v příběhu, když tu najednou jsem opět uslyšel ten řev. Tady se snad nedá normálně relaxovat! K řevu se přidalo i silné bouchání na mé dveře. V ten moment jsem se doopravdy naštval. Vyrazil jsem z vany ven, knihu opět položil na koš s prádlem a začal se spěšně sušit a oblékat.

"Do prdele! Já na vás tu policii vážně zavolám!" zaječel jsem okamžitě po tom, co jsem vyběhl ven. Stál tam Bert McCracken, překvapivě. "Wayi, nebuď takovej! Tímto tě oficiálně zvu na naši pařbu! Tak co, půjdeš, ty suchare?" "Já nevím..." "No tak, nedělej fóry! Nebuď pořád tak vážnej! Musíš se trochu odvázat, slyšíš? Koukej na mě." Bert se začal vlnit do rytmu hudby linoucí se z jeho bytu. Musel jsem se tomu zasmát. Kroutil se jako přejetá žížala.

"No tak dobrá, na chvilku se zastavím." "No super! Kluci, slyšíte?! Pan domovník jde pařit s náma!" zvolal nadšeně Bert směrem do jeho bytu. Ještě jsem se vrátil dovnitř, abych vypustil vanu a vzal alespoň to jedno pivo a cigarety, co jsem nakoupil. Škoda, že mi ještě nezůstali nějací medvídci. Pak jsem se vydal ven za Bertem. Čekal tam, opřený o zeď se sklenkou vína v ruce. "To fakt čumím, že jsem tě ukecal." "No to taky.. čumím.." pověděl jsem váhavě při zamykání dveří. "Mohli bychom si začít oficiálně tykat?" zeptal jsem se jej, když jsme šli vstříc jeho párty. "Co myslíš tím oficiálně? Ale jasně, proč bys mi nemoh tykat, když já tobě tykám už dávno!" Zas tak dávno to tedy není, pomyslel jsem si.

Při vstupu do místnosti jsem se nesměle usmál. "Tohle je Gerard Way!" zaječel nadšeně Bert. "Ahoj Gee," pozdravili mě všichni skoro jednohlasně. "Tak na co čekáš, vole! Najdi si místo na sezení a támhle Quinn ti najde nějakou čistou sklenici, viď, Quinne?" mrkl na toho kluka Bert. Od vidění jsem jej znal, Berta podle všeho navštěvoval často. Za chvíli přihupsal se sklenicí v ruce. Poděkoval jsem mu. Poté mě Bert posadil na pohovku vedle Franka Iera. Další takový uličník! Bydlí nade mnou teprve půl roku a za tu dobu už mě stihl jedenkrát vytopit. K tomu každé ráno, když odjíždí do práce, nabourá svým autem do popelnic stojících před domem. Nejen, že mě to pravidelně vzbudí, ale kdo to tam pak má uklízet! Navíc, ty popelnice už jsou řádně promáčklé.

Nesměle jsem seděl na pohovce a upíjel ze své sklenice. Netušil jsem, co tu vůbec dělám. Já se prostě neumím bavit. Ne tímto způsobem. Pro mě je zábava něco úplně jiného, než se opíjet na večírcích. Ale když jsem viděl všechny ty lidi kolem mě, tak jsem se zamyslel. Možná bych to mohl vyzkoušet, projednou. Pokrčil jsem rameny a pustil se do pití.

Po několika skleničkách jsem se dokázal uvolnit. Povídal jsem si s Frankem a vážně jsem se u toho bavil. Vsadím se, že za běžných okolností bych s ním neprohodil ani jedno slovo. I když, vlastně ano. Ale to by nebyl rozhovor. Bylo by to kázání o tom jeho věčném narážení do popelnic. Zrovna jsme probírali novoroční předsevzetí a smáli jsme se u toho.

"Já si jednou dal předsevztetí, že vydržím nešukat celej rok! Chápete to! Já teda ne. Netuším, jak jsem takovou kravinu mohl vůbec vyslovit. Porušil jsem to den po tom, co jsem si to řekl!" povídal Bert a já z toho dostal ohromný záchvat smíchu. Vsadil bych se, že mě nikdo ze zde přítomných, kteří mě znají, ještě neviděl se takhle smát. Po Bertovi začali se svěřováním o předsevzetích snad všichni.

"A co ty, Gerarde? Jaké sis ty dal předsevzetí?" zeptal se mě po chvíli se smíchem Frank. "Já si předsevzetí nedávám." "Ale ale! Podívejme se na něj! On si předsevzetí nedává! Ale no tak, Wayi, všechno je jednou poprvé! Co takhle si dát nějaké předsevzetí dneska?" "No já nevím," zasmál jsem se. "Víš co? Já si dám nějaké s tebou, abys v tom nebyl sám," nabídl mi Frank. "A nebo víš co? Mohli bychom to pojat jako sázku, co říkáš? Ten, kdo se svého předsevzetí bude držet déle, něco dostane!"

"Tak dobře," pokrčil jsem rameny a s úsměvem pozoroval Franka. "Tak tedy fajn. Já si dám předsevzetí, že vydržím, dejme tomu, tři měsíce bez úletú!" V ten moment Bertovi zaskočilo víno, které právě pil. Od smíchu, samozřejmě. "Iero, radím ti, takovou blbost nedělej." "Ale já na tom trvám. Co ty, Gee?" "Nevím, vymysli něco." "Dobrá tedy. Vidím, že kouříš. Takže vydržíš tři měsíce bez kouření, souhlasíš?" "Fajn." "Super! Tak teď mě poslouchej. Když opravdu vydržíš tři měsíce nekouřit, tak tě zvu na večeři.." "To je nějaká blbost, ne?" zasmál jsem se. "Ale není. Jen je to možná malinko složitější. Takže pokud to vydržíš, pozvu tě na večeři, protože to pro tebe přece bude odměna. Ale pokud to nevydržíš, tak nebudeš měsíc rozpisovat služby a celý ten měsíc budeš náš barák uklízet sám!" "Ty si nějak věříš! Ale beru to, stejně tady něco uklízím skoro pořád. Ten váš bordel je nesnesitelný! Ale teď na druhou stranu. Pokud já tebe přistihnu při porušování sázky, tak ten barák budeš měsíc drhnout ty." "A když vyhraju?" "Můžeš si odměnu vybrat sám." "Vážně?" zaleskly se Frankovi oči. "Ano." "Dobře. Ruku na to!" Podal jsem mu tedy svou ruku.

Pak už se nic zvláštního nedělo. Pořád jsme jen pili, smáli se a chvílemi jsem měl pocit, že se mnou Frank naprosto otevřeně flirtuje. Po odpočítávání a záplavě šampaňského jsem se odebral k sobě domů. Tam jsem se uvelebil do postele tak, jak jsem přišel a okamžitě jsem usnul.

Druhý den ráno mě probudily nemalé bolesti hlavy. "Au," zasyčel jsem, když jsem pomaličku vztával z postele. Kocovinu jsem snad v životě neměl. Chvíli jsem jen tak seděl na posteli a snažil se vzpomenout na všechny události předešlé noci. Vzpomněl jsem si na všechno. I na tu sázku, které jsem však nepřikládal moc velkou důležitost. Jen ta hlava tak moc bolela.

Uvědomil jsem si, že je dneska 1. ledna. Přijede Mikey! Můj bratr. Je to taková tradice. Na Nový rok vždycky přijede a zůstává tu se mnou přibližně týden. Naštěstí jsem nemusel nic uklízet ani chystat, protože pořádek přeci tak miluju. Jen jsem si došel pro prášek na bolest hlavy a pak jsem se uvelebil na pohovce. Pustil jsem si televizi a čekal na příjezd Mikeyho. Ten nezklamal a těsně po desáté jsem slyšel ťukání na dveře. Bolest hlavy už trochu povolila. S úsměvem jsem se vydal ke dveřím. "Ahoj, Mikey!" pověděl jsem na pozdrav a objal ho. "Ahoj, GeeGee," pozdravil mě Mikey a chvíli mě zkoumavě pozoroval. "Cos dělal? Vypadáš strašně." "Tak to díky. Pojď dál."

Posadili jsme se s Mikeym do obýváku. Okamžitě se mě vyptával, co že jsem to předešlou noc dělal. Všechno jsem mu vyprávěl. Očividně nevěřil svým očím, že jeho slušný, spořádaný bratr se účastnil nějaké párty. Po více než dvou hodinách tlachání jsme se rozhodli jít si uvařit oběd.

Dali jsme vařit náš oblíbený novoroční guláš a sedli jsme si ke stolu. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že se něco děje. Mikey vypadal smutný. Obvykle, když přijel, vždy jsme se ohromně bavili, jako za starých časů. Prostě dva malí bráchové. Ale dnes to bylo jiné. Mikey jen nervózně posedával u stolu a klepal prsty o jeho desku. Dlouhou dobu jsem jej pozoroval.

"Mikey, co se děje?" odhodlal jsem se nakonec k této otázce. "Co by se mělo dít?" "Já nevím, příjdeš mi nějaký divný. Víš, že mě to říct můžeš. Jsem přece tvůj bratr." "No, víš... ono je to malinko složitější." "Ale to ti přece nebrání v tom, abys mi to pověděl." "Nemám kde bydlet." Chvíli jsem na něj němě zíral. "Cože?" "Alicia mě vyrazila." "Proč proboha?! Vždy jste mi přišli jako dokonalý pár!" "Já jaksi... Podvedl jsem ji." Mikey sklopil hlavu.

V hlavě jsem si zpracovával jeho slova. "A to jste se nemohli nějak... dohodnout? Vždyť to se přece stává..." "Já ji podvedl s klukem." Mikey vypadal, že se stydí. Já jsem se začal usmívat.

Poté jsme si ještě dlouho povídali a Mikey už vypadal veseleji. Smál jsem se tomu, že jsme nakonec oba skončili jako gayové, i když o mě se to všeobecně moc neví. Avšak v jeho očích jsem pořád viděl onen smutek.

"Brácha, to bude dobré. Věř mi. Klidně můžeš zůstat u mě, jestli ti to pomůže. Škoda, že nemám volný byt. Ale pomůžu ti nějaký najít." "To bys pro mě vážně udělal?!" "No jistě. Jsem tu věčně sám a už mě to taky nebaví. Bude to jako za starých časů, nemyslíš?" "Víš, že tě mám strašně rád, Gee?" "Ještě aby ne!" zasmál jsem se a přišel k němu, abych jej mohl obejmout.

Zrovna jsme nalévali guláš do mých stylových talířků, když se ozval zvonek. Kdo to může být? Zvědavě jsem se vydal ke dveřím, Mikey zůstal v kuchyni a dále se nerušeně věnoval předešlé činnosti.

Otevřel jsem dveře. Nikde nikdo. Už jsem chtěl zavřít, když jsem si všiml malého balíčku přede dveřmi. Zvědavě jsem se na něj zahleděl a pak jsem se rozhodl vzít si ho do rukou. Nebyl u toho žádný vzkaz. S pokrčením ramen jsem to začal na místě otevírat.

Nevěřícně jsem se zahleděl na obsah balení. Bože! Byly to cigarety, ale ne leda jaké. Byly to Seven Stars! Ty přece kouří všichni hrdinové Murakamiho knih! Ach bože, jak se mi něco takového mohlo objevit přede dveřmi, jen tak, samo od sebe? Společně s pohledem na ně se mi z hlavy vykouřila myšlenka na sázku. Vevnitř jsem si zapálit nemohl. Mikey si myslí, že jsem přestal. Váhavě jsem se rozhlédl a vytáhl jsem zapalovač z kapsy od kalhot. Vždy ho tam nosím. Nervózně jsem vytáhl i jednu cigaretu z krabičky. Vložil jsem si ji mezi rty a celý roztřesený zapálil. Připadal jsem si tak skvěle. Slastně jsem potahoval.

"No teda, Wayi! To mě ani při nejmenším nenapadlo, že sázku porušíš tak brzy!" uslyšel jsem a trhnul jsem sebou. Frank Iero zrovna scházel schody. Pomalu jsem se podíval na cigaretu a pak jsem zrak obrátill na Franka. Hleděl jsem na něj s otevřenou pusou. "Přeju hezké měsíční drhnutí baráku!" zamával na mě a zmizel za hlavními dveřmi. "Ta svině," zasyčel jsem. Cigaretu jsem vzteky típnul o zábradlí, odhodil jsem ji pod schody a znovu se vrátil za Mikeym.

"Gee? Tys kouřil?! Já myslel, že jsi přestal!" "No... Mikey... Ehm..." Já to tomu skrčkovi nedaruju! Ty cigarety přede dveřmi, to je určitě jeho práce! Podvodník! Hovado! Chová se jako malej kluk! Ale já ho vyhrát nenechám, to tedy ne! Začal jsem se se vším svěřovat Mikeymu.

"Bože, Gee, já fakt nevím, kdo se tu chová jak malej! Copak ti záleží na nějaké pitomé sázce?" "Ne, to vážně ne, ale štve mě, že podváděl! Udělal to schválně! To on mi tam podstrčil ty cigarety! Věděl, že jim prostě neodolám! Ale já na něj vyzraju, skrček jeden potetovaný! Ještě jednou se opováží mi autem narazit do popelnic a uškrtím ho!" "Gee, radši si dej ten guláš. Je fakt dobrý," pověděl Mikey s plnou pusou. Pokrčil jsem rameny a pustil se do jídla.

---

Dny postupně plynuly a já pořád přemýšlel nad tím, jak bych na pana Iera vyzrál. Byl jsem z toho jako omámený. Vážně jsem se nepoznával, dříve bych takovou blbost neřešil. Jenže prostě nesnáším, když lidé podvádí! A navíc, když lidé jako Frank Iero, který mě vytopil, si ještě dovoluje podvádět mě!

Byl jsem zrovna s Mikeym v obchodě a dohadovali jsme se, co budeme vařit. "Hmm, Gee, já bych zkusil udělat to sushi! Musí to být strašně dobré." "Neblbni, to je blbost. Vůbec se toho nenajíme a navíc, já bych to snad ani neuměl udělat," pověděl jsem zamyšleně, když jsem do košíku házel dvojité balení Nesquiku. "Ty seš někdy fakt jak malej, brácha," kroutil hlavou Mikey nad těmi krabicemi mých oblíbených, čokoládových kuliček.

S plnými taškami jsme se vraceli z nákupu. Přede dveřmi do mého bytu jsme se bavili o jakési scéně ze Star Wars, když jsem si všiml Franka, jak schází schody. "Ahoj, Gerarde," pozdravil mě a na Mikeyho hodil takový laškovný pohled. Nemohlo mi to uniknout. Když vyšel ven, opět to ve mně všechno začalo vřít.

Uvnitř jsem hodil tašky na stůl a sedl si ke stolu. Mikey na mě zíral. "Chováš se jak puberťák." "To je zvláštní. Tuhle větu jsem vždy říkal já tobě." "To byl ten Frank?" "Jo, to byl on." Nemohlo mi uniknout, jakým tónem hlasu se na něj Mikey ptá. "Copak, líbí se ti snad?" "Není ošklivý," pípl Mikey.

Ohlédl jsem se za sebe do okna. Spatřil jsem Franka, jak se vrací zpět a v tu chvíli mi hlavou bleskl šílený nápad. "Mikey! Mikey, mám nápad!" "Proboha, jaký?" "Běž na chodbu, hned!"
"Ale Gee-" ječel Mikey, když jsem jej táhl ven na chodbu. "No co co, říkal jsi přece, že se ti Frank líbí! A víš, jak zněla ta sázka! Prostě po něm vyjedeš!" "Ale to já nemůžu! Vždyť jsem ho viděl jednou v životě a k tomu jsem jej ani nepozdravil! Jsi cvok, brácha!!" "Mikey, prosím!" Nahodil jsem ten nejprosebnější výraz, jaký jsem používal na rodiče. Dříve, než stihl Mikey mít další námitky, Frank stiskl kliku. Já jsem se vydal zpět do bytu. Přibouchl jsem dveře.

Nervózně jsem čekal, co se bude dít dál. Asi po deseti minutách, co se tam ti dva spolu bavili, jsem uslyšel kroky na schodech. Pak se ty kroky zastavily. V ten moment jsem se vyřítil ven. Mikey stál společně s Frankem u zábradlí a líbali se. Opřel jsem se o dveře a se zlověstným úsměvem jsem je pozoroval. Za chvíli si mě Frank všiml.

"Tak, teď jsme si kvit," pověděl jsem spokojeně. "Ani jeden z nás nevyhrál sázku. Takže si to měsíční vytírání baráku rozdělíme, co říkáš? Mikey, pojď domů." Mikey sklopil hlavu, ještě dal Frankovi pusu a poslechl mě. Frank tam stále nevěřícně stál a pozoroval mě. "Seš kretén, Wayi." "Ty větší!" zaječel jsem na něj, když odcházel.

V moment, kdy jsem Mikeyho zatáhl dovnitř a chtěl mu poděkovat, zase někdo zazvonil. Celý vytočený jsem otevřel dveře. Stál za nimi Bert. "Ahoj, Gerarade." "Nazdar. Potřebuješ něco?" "Popravdě ano," poškrábal se nesměle ve vlasech. "Tak pojď dál." Mikey se mezi tím uklidil ke mně do ložnice. S Bertem jsme odešli do obýváku.

"Dáš si něco k pití?" zeptal jsem se jej, když si sedal na pohovku. "Ehh, ne, dík. Potřeboval bych se ti s něčím svěřit." "Mně?" "Jo." "No tak povídej." Naprosto jsem netušil, s čím se mi chce Bert svěřovat, když jsme si teprve včera začali tykat.

"Víš, jak jsi s Ierem uzavřel tu sázku?" zeptal se a přitom si mnul ruce a díval se do země. "Ano. Ani mi to nepřipomínej, protože-" "Tak právě o tom ti chci něco říct. Víš... Kdybys skutečně vyhrál, šel bys s ním na večeři, je to tak?" Zakýval jsem hlavou. "Ty cigarety jsem ti podstrčil já. Věděl jsem, že jim neodoláš. A taky jsem tak nějak tušil, že tě Frank načape. Prostě jsem nemohl dovolit, abys vyhrál. A taky jsem věděl, že si budeš myslet, že ti ty cigára podstrčil Frank a že to určitě nenecháš jen tak. A tím jsem vyloučil možnost, že by Frank mohl vyhrát a vybrat si, co bude chtít."

Překvapeně jsem na něj zíral. "Proč jsi to proboha dělal? Byla to jenom pitomá sázka." Že to říkám zrovna já. "Já vím... Ale já nemohl dopustit, abys s ním šel na večeři. Nebo aby si on směl vybrat nějakou odměnu, chápeš?" "Ani ne." "Já jsem... Já se do tebe zakoukal." Bert si zkousl ret. Ještě chvíli jsem se na něj díval a pak jsem se začal nahlas smát.

"Já vím, je to docela pitomý. Ale mohl bych tě... mohl bych... tě pozvat někam na rande?" Ještě jsem se tomu všemu chvíli smál. Bert vypadal, že mu je hrozně trapně. Uznal jsem tak podle způsobu, jakým se na mě díval. "Tak... Tak já asi snad už půjdu." Zvedl se a chtěl odejít.

"Roberte?" "Ano?" otočil se ještě. "Co takhe zítra v půl osmé? Budu tě čekat před domem." Oči se mu rozzářily. "Fajn," pověděl skoro šeptem. Ještě mě chvíli nesměle pozoroval. Já jeho také. Pak jsem se rozhodl jej jít doprovodit. Celou tu kratičkou cestu k jeho dveřím jsme se na sebe dívali jako dva zamilovaní puberťáci. Blesklo mi hlavou, že takovou blbost kvůli mně ještě nikdo neudělal. Když Bert odemykal a snažil se ze sebe vyloudit pozdrav, dal jsem mu pusu na líčko. Znovu se nesměle usmál a zmizel za dveřmi.

Těšil jsem se na zítřek.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 fallen fallen | Web | 19. prosince 2010 v 19:29 | Reagovat

Jéééééééé *____*
Já ani nevím co říct, protože to je prostě tak krásné! *_________*

2 Iwet Iwet | 19. prosince 2010 v 19:30 | Reagovat

[1]: Já bych spíš řekla, že je to nudné xD

3 Reikko Reikko | 19. prosince 2010 v 19:58 | Reagovat

Jé, právě jsem si přečetla povídku, co má 50% šanci že vyhraje 1. místo...*__*

4 Kathy Kathy | 26. února 2011 v 2:22 | Reagovat

Už jsem ji četla na RID, ale napíšu to i tady - je dokonalá! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama