Insane (2)

21. prosince 2010 v 18:45 | Iwet and Fall |  Insane
insane new
GERARDA píšu já, FRANKA Fall
Enjoy :P


GERARD

Zase stojím u okna a pokuřuju... Venku je hezky. Svítí slunce. Nikdy jsem si pořádně neuvědomoval, jak moc bych chtěl vyběhnout ven, do ulic tohoto zapadlého městečka a jen tak se procházet, kochat se okolním světem ponořeným do slunečních paprsků.

Jenže to přece nemůžeš, Gerarde.

Típl jsem cigáro a zalezl nahoru. Rozhodl jsem se, že si dopřeju osvěžující sprchu. Zrovna, když jsem na sebe nechal volně dopadávat kapky studené vody, uslyšel jsem zvuk. Zvonek. Prudce to se mnou trhlo. Zastavil jsem vodu. Zase zvonek. Kdo to jen může- … No jistě, ten pošťáček! Já to říkal, že se jednoho dne vrátí. Ani jsem nečekal, že to bude tak brzy. Na tváři se mi objevil úsměv. Také mě napadlo, že bych si konečně mohl zjistit, jak se jmenuje. Nebavilo mě jej stále nazývat pošťákem. Zamyšlený jsem kolem sebe obmotal osušku a pomalu scházel dolů. Schody skřípaly. Prošel jsem předsíní a pomalu otevřel dveře.

Okamžitě po tom na mě spočinul jeho pohled. Nic neříkal, jen stál před mými dveřmi a pozoroval mě. Zřejmě na mě musel být celkem dobrý pohled. Mé tělo bylo obmotané jen tou osuškou, byl jsem ještě trochu mokrý a z vlasů mi kapaly kapičky studené vody.

"Ahoj," pozdravil mě nesměle jako první a tím prolomil to ticho panující mezi námi už několik vteřin. "Ahoj." Usmál jsem se na něj. Uhnul pohledem. "Mohl bych dál?" "Jistě, že ano." Zatáhl jsem za dveře a tím jsem je více otevřel, aby mohl projít.

Poté jsem jej zavedl do obývacího pokoje. "Dáš si něco k pití?" "Možná bych si dal kafe, díky." "Dobrá. Vydrž chvíli, musím se jít obléknout." Už jsem měl namířeno nahoru, ale v poslední chvíli jsem se otočil. "Ehm.. Jak že se to jmenuješ?" "Frank."

Nahoře jsem na sebe nasoukal moje oblíbené, černé, úzké kalhoty a černou košili. Vzal jsem si do ruky další ručník a cestou dole jsem si sušil vlasy. V kuchyni jsem postavil vodu na kávu. Nenápadně jsem pozoroval Franka, sedícího na gauči. Rozpačitě se rozhlížel po místnosti. Řekl bych, že se dokonce i nepatrně klepal. Když voda dovařila, zalil jsem kávu a vzal oba hrnky do rukou. Položil jsem je na stůl a sedl si naproti Frankovi do křesla. "Díky," zamumlal a podíval se na mě.

"Nuže, co bys potřeboval?" vykouzlil jsem na tváři tajemný úsměv. "Víte, ono je to... Ono je to asi malinko divný. Já vlastně ani nevím, co tu vůbec dělám. Od tý doby, co jsem tu byl poprvé, pořád na to musím myslet. Na vás, na tenhle dům. Já ani při nejmenším netuším, co se to do prdele děje!" "No tak, klid. A tykej mi, prosím. Nejsi zase o tolik mladší nežli já, ne?" "Kolik vá- Ehm... Totož, kolik ti je?" "Dvacet tři." "Mě je dvacet jedna." Nevím proč, musel jsem se usmívat. Bylo to tak jiné. Přišel za mnou, a to i když nemusel. Nebál se. Tedy, možná se bál, ale dokázal to přemoct. A už to jsem si na něm cenil. "Víš, Franku. Lidi přitahují tajemná místa a tajemní lidé, to je mi jasné. Je to prostě běžná zvědavost." "Okay." "Hmm.. Jaká je vůbec přesně tvoje práce?"

Přesně tou otázkou jsem započal skvělý rozhovor. Ani si nepamatuji, kdy jsem naposled s někým mluvil tak dlouho. Frank se rozpovídal a já taky. Dověděl jsem se, že Frank je gay. Skvěle. Přiznám se, že jsem celou dobu našeho rozhovoru myslel skoro jen na to, jak ho dostat do postele. Je sexy. Jeho hlas, způsob vyjadřování, gesta, smích, pohled, tělo... On celý. Měl jsem pocit, že se mu nedá odolat.

Už se pomalu smívalo. Měli jsme v sobě s Frankem již pár sklenic. Seděl jsem vedle něj. Smáli jsme se. Tak hrozně moc dlouho jsem se nesmál. Probouzelo to ve mně zvláštní pocit. Byl to pocit, co jsem buď neznal nebo jsem jej už dlouho nezažil. Byl jsem snad šťastný?
"Gee, kolik je hodin?" zeptal se mě Frank s neodolatelným úsměvem na rtech. Mrknul jsem na hodinky, které jsem neustále nosil na ruce. "Půl jedenácté." "Hmm, asi bych už měl jít." "Dobře."

"Gee?" "Ano?" "Uvidíme se ještě někdy?" ptal se mě, když si v předsíni nazouval boty. "Jestli budeš chtít, tak kdykoliv," usmál jsem se na něj. Měl jsem takový pocit, že můj úsměv musí působit hrozně perverzně. Alespoň v tuhle chvíli.

Ještě jednou se na mě podíval a pak uchopil kliku ode dveří. Otoči se ke mně zády a chystal se odejít. Najednou se ve mně něco probudilo. Nebylo to nic zlého, ale něco, co mě donutilo ho silně uchopit za ruku, dveře přibouchnot zpátky, natlačit na ně jeho malé, úžasné tělo a přiblížit se k němu na milimetr.

Ztěžka oddychoval. I ve tmě jsem rozpoznal, že se mi dívá přímo do očí. Pustil jsem jeho ruku. Moje prsty chtivě sklouzly po jeho bocích. Jednu rukou jsem jej pevně uchopil kolem pasu a druhou jsem zabořil do jeho vlasů. Byl tak blízko, tak zatraceně blízko. Ještě chvíli jsem si ho prohlížel. Jeho pohled začal pomalu z mých očí zklouzávat na moje rty. Vypadal, že s tím nemůže nic dělat. Možná cítil stejnou touhu jako já. Slabě jsem vystrčil jazyk a olízl si rty. Vzápětí jsem je přiložil na ty jeho. Velice pomalu jsme se líbali. Můj bože. Až příliš dlouho jsem tohle necítil. Asi po pěti minutách jsem se od něj rozhodl odlepit. Kdybych se přestal kontrolovat, asi bych ho na místě ojel. Už tak jsem měl ohromnou chuť na sex. Pohladil mě po tváři. Byl rozklepaný. Pak znovu otevřel dveře a odešel pryč. Díval jsem se za ním tak dlouho, dokud mi nezmizel z dohledu.

Nemohl jsem se dočkat, až mě znovu navštíví.



FRANK

Odešel jsem od Gerarda s dobrým pocitem. Já říkal, že to bude normální člověk a ne nějaký.. zločinec. Rozhlédl jsem se do tmy. Nálada mi trochu poklesla. Přece jenom, je něco kolem jedenácti hodin v noci, a ke mně domů to není zrovna blízko. Dostal jsem strach z hrozby napadení zlodějem nebo nějakým úchylem. Ale nakonec jsem si zakázal na to myslet, protože jinak bych šel domů celý vylekaný z každého stínu. Naposledy jsem se podíval na ten tajemný starý dům. "Měj se, Gerarde..." zašeptal jsem potichu do tmy, ikdyž jsem si byl jistý, že mě neslyší.

Zadíval jsem s směrem kam mám jít. Ulička jako kdyby nikde nekončila. Vzal jsem si svou mp3, pustil jsem jí na plné pecky a prostě přestal vnímat okolí. Rychlou chůzí jsem vykročil k mému bytu. Jak jsem se zaposlouchal, cesta uběhla překvapivě rychle a já se ocitl před mým panelákem. Vyšel jsem schody a odemkl byt. Znavěně jsem přešel do ložnice, svlékl jsem se a lehnul jsem si do postele. Byl jsem tak unavený, že jsem usnul skoro hned.

Dnes se mi ta noční můra nezdála.

Ráno jsem se vzbudil s myšlenkou na včerejší den. Ten Gerard.. je zajímaveý. Strašně. A ani vzhledem není k zahození. A je tajemný. To mě na něm přitahuje nejvíc. Jeho delší, tmavé vlasy, jeho pohled... podíval jsem se na budík. Sakra! Za půl hodiny mám být v práci! Vystřelil jsem z postele, spěšně jsem se oblékl, osprchovat už se nestihnu. Učesal jsem se a trochu se zkulturnil a hned jsem vyrazil do práce. Nezatěžoval jsem se tím, že jsem bez snídaně a pravděpodobně i bez oběda.

V práci byla zase nuda, jako obvykle. Roznášel jsem důchody, no to byla teda zábava. Naštěstí na mě neměli žádné narážky ti mí "báječní" spolupracující, takže aslepoň to bylo fajn. Nějak kolem třetí hodiny jsem skončil. Rychle jsem si skočil do obchodu pro rohlík a nějaký sýr, co mi mělo vynahradit oběd.

Jedl jsem to už po cestě za Gerardem. Ano, zase jsem šel za ním. Říkal přece, že mu to nevadí, když přijdu. Těšil jsem se na něj. Stanul jsem před tím, mě už dobře známým domem. Dožvýkal jsem rohlík a zaklepal. Taky by si mohl pořídit zvonek.
"Pojď dál, Fee." ozvalo se. Přeběhl mi mráz po zádech. Jednak z toho jeho neskutečně sexy hlasu a jednak, jak mohl vědět, že jsem to já? Poslušně jsem vešel dovnitř a rozhlédl se, očima pátrajíc po Gerardovi. Zahlédl jsem ho sedět v tom křesle, kde jsem ho viděl poprvé. Kouřil. Vlastně jsem ho našel jenom podle té hořící cigarety, v tom přítmí nebyl skoro vidět.

Vzpoměl jsem si na naše první setkání. Seděl přesně tam kde teď. Předtím jsem se ho bál. Nevěděl jsem, co od něj čekat. Dneska.. dnes z něho mám respekt to jo, ale už se ho nebojím. Ne tak moc jak předtím. "No tak Frankie, co tam tak stojíš? Pojď sem ke mně, ne?" ozval se najednou Gerard a já sebou trhl leknutím. Vydal jsem se teda tím směrem kde jsem viděl zář z cigarety. Gerard vstal a usmál se. Byl nádherný.

"Nebuď nervózní Frankie." Huh.. vždyť já nejsem nervózní! V tu chvíli mi došlo že si to jenom nalhávám. Byl jsem nervózní a to pořádně. 'Franku, nechovej se jak malý dítě!' řekl jsem si a podíval se Gerardovi do očí.... Bylo v nich spoustu tajemna, něco nepopsatelného co mi nahánělo hrůzu ale přitom byly nádherné. Ztěžka jsem polknul a cítil jsem knedlík v krku. "Půjdeme nahoru ne? Tady je jenom jedna židle..." řekl Gerard. Ani nečekal na odpověď a šel. Vyrazil jsem za ním, protože šel pořád potmě a já bych se tady nechtěl ztratit. Přece jenom je to veliký dům. Vyšli jsme po schodech a Gerard zamířil do jednoho pokoje. Otevřel dveře a rukou mi ukázal ať vejdu. "Uhm.. díky." Řekl jsem a vstoupil.

V místnosti byla tma, ostatně jako po celém domě. Okna halily veliké černé závěsy. Uprostřed byl veliký kulatý stůl a u něj dvě židle. "Posaď se." vybídl mě Gerard. Poslušně jsem si sedl a pokračoval ve zkoumání místnosti. V rohu byla obrovská prosklená skříň ke které právě Gerard mířil. V druhém rohu byla další a větší skříň, která ale byla celá ze dřeva takže jsem neviděl co je venitř. U protější zdi byl asi psací stůl. Byla u něho další židle a nějaké hustě popsané papíry. Koutkem oka jsem zaregistroval pohyb. Otočil jsem se a Gerard už seděl vedle mě a naléval do dvou sklenek víno. Jednu pak přistrčil ke mně. "No tak Frankie, zlato, povídej jak ses dneska měl?" zeptal se, a já se, ještě pořád trochu nervózně, rozpovídal.

Asi po třech hodinách už byla situace uvolněná. Seděl jsem Gerardovi na klíně a plácal paté přes deváté. Taky už sme vypili skoro dvě a půl lahve vína. Najednou mě něco napadlo "Mmm, Gerardee? Nechěl bys.. nechtěl bys někdy se mnou někam zajít? Víš, pořád si tady tak zavřený.." zeptal jsem se.
Gerardovi najednou poteměly oči a zamračil se. Uhm, to jsem asi neměl říkat.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Reikko Reikko | 21. prosince 2010 v 21:57 | Reagovat

Tohle je prostě orgasmus pro mé mozkové buňky! *__*
Hele, a jestli si nepohnete s dalším dílem, tak vám ukoušu prstíky... na nohou, ať se pak nemůžete vymlouvat že psát nemůžete!! xD

2 Iwet Iwet | 22. prosince 2010 v 21:25 | Reagovat

Taky se mi to líbí xD Nemůžu uvěřit, že se mi líbí něco, na čem se podílím :D

3 fallen fallen | Web | 22. prosince 2010 v 22:46 | Reagovat

Já to miluju :D

4 Saxana Saxana | Web | 24. prosince 2010 v 18:34 | Reagovat

to asi teda naozaj nemal hovoriť... ale ja osobne si myslím, že by mohol ísť :))

5 RaduSh RaduSh | Web | 28. prosince 2010 v 21:06 | Reagovat

Čo ti jebe??! Insane?? práve ste mi ženské splnily všetky priania..xD ešte Get Lost by som uvítala xD ale aj tak ďakujem moc moc dúfam, že to dopíšete inak vám niečo spravím xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama