In the shadows (15)

12. prosince 2010 v 16:10 | Iwet |  In the shadows
in the shadows
Asi nejvíc mě na tom štve, že už si nepamatuju, jak jsem měla promyšlený děj. Takže ho musím vymýšlet znova. Snad se vám to bude líbit.



Týden uběhl překvapivě rychle a byla tu další sobota. Moje sobota. Nervózně jsem stepoval v předsíni a netrpělivě čekal na příchod Gerarda. "Franku! Co tam pořád děláš? Pojď mi raději pomoct do kuchyně!" "Už jdu..." zažvatlal jsem nepřítomně a rozhodl se uposlechnout tátův rozkaz.

Bylo od něj velice hezké, jak se snaží udělat mi hezké narozeniny. Dostal jsem od něj stojan na kytaru, který jsem už dlouho chtěl, pásek a tričko Anthrax, z kterého jsem měl největší radost. Taky nesmím zapomenout na hromadu placek, které jsem hned pečlivě rozmístil na moji školní tašku.
Teď se táta zrovna v kuchyni snažil upéct mi dort. Ač byla jeho snaha sebevíc skvělá, tak bylo nehorázně vtipné jej sledovat při pečení. Zvláště zástěra, kterou na sobě měl, vypadala komicky. Obvykle ji nepoužíval, ale ani jsem se nedivil, že ji protentokrát vytáhl, protože ji měl celou upatlanou od těsta. Zasmál jsem se.
"No co co! Nesměj se a raději nachystej tác. A taky bys mohl rozbalit ty lentilky." "Lentilky?" pověděl jsem udiveně a koutky mi cukaly. "No ano, lentilky! Posypeme jimi ten dort!" řekl táta nadšeně. "Tati, asi si neuvědomuješ, že dnes slavím osmnáct! OSMNÁCT!" vypravil jsem ze sebe mezi přívaly smíchu.

"No právě proto mě napadlo zavzpomínat si na staré časy. Přesně takovýhle dort jsme pekli, když ti bylo pět.. nebo možná šest." "Bylo mi šest. Chodil jsem do první třídy. Už tehdy se mi ve škole smáli, že mám dort s lentilkami." "Ale no tak!" okřikl mě táta. S úsměvem jsem pokrčil rameny, nachystal jsem tác, lentilky vysypal do misky a pak jsem si sedl na židli. Táta si sedl naproti mně a hodil utěrku na stůl.

"Tak, kdepak máš toho svého kamaráda?" "Nevím. Asi se zpozdil." Tátův dotaz mě opět přivedl k myšlenkám na Gerarda. Kde může být? Říkal, že ve čtyři bude tady. Už bylo skoro půl páté a on nikde. Napadaly mě různé věci.

Gerard se poslední dobou choval divně. Vždycky, když jsme spolu byli venku, vypadal tak nějak roztěkaný. Pořád se rozhlížel, někdy dokonce šeptal, když se mnou mluvil. Myslím, že vytušil, že jsem si toho všiml. Ale neptal jsem se jej na to a to ho zřejmě ponechávalo ve vědomí, že je všechno v pořádku. Jenže nebylo, cítil jsem to na jeho chování, viděl jsem to v jeho ustaraných očích, v jeho gestech. Takového jsem ho neznal. A vůbec se mi to nelíbilo.
Když táta zrovna otevíral troubu a já byl ve víru svých myšlenek, uslyšel jsem zvonek. Skoro jsem se toho zvuku až lekl. "Jdu tam!" křikl jsem na tátu a běžel jsem otevřít, div jsem neupadl.

Otevřel jsem dveře a naproti mně stál Gerard. Udýchaný, bledší než obvykle, levou rukou se držel za pravé zápěstí. Se zoufalstvím v očích mě pozoroval. "Pojď dovnitř," zašeptal jsem. Gerard se na mě vděčně podíval a vešel. Zul si boty. Vyděšeně jsem ho pozoroval.

"Tati? Půjdeme na chvíli nahoru." "Dobře!" zakřičel mi na odpověď táta stále stojící u sporáku. Popadl jsem Gerarda za ruku a odvlekl ho do svého pokoje.

"Můžeš mi už konečně říct, co se do prdele děje?!" zeptal jsem se ostře hned, jakmile jsem za námi zabouchl dveře. "Máš to tu pěkný," pověděl Gerard a rozhlížel se kolem sebe. "Gerarde! Ty mě vůbec neposloucháš!" "Honey, já... Já..." "Jasně, nemůžeš mi to říct, to je celá tvoje odpověď!" "Ano! Ano, to je moje odpověď!"
"Proč mi to děláš?" zeptal jsem se zcela vážně, intenzita mého hlasu značně poklesla. "A co máš s tou rukou?"
Vyděšeně na mě pohlédl. "Nic..." zašeptal. "Ukaž mi to." "Ne!" "Gerarde!" V ten moment udělal něco, co jsem nečekal. Přišel za mnou a přitiskl se ke mně, asi chtěl, abych ho objal. Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem to udělal. Schoulil se v mé náruči. Po několika sekundách jsem ucítil, že mám mokré tričko.

"Gee? Ty... ty pláčeš?" Neodpověděl. Chtěl jsem se mu podívat do tváře, ale nedovolil mi to. Asi nechtěl, abych ho u toho viděl. Chápal jsem to. Hladil jsem ho po vlasech a druhou rukou jsem měl silně obmotanou kolem jeho boků. Za moment se uklidnil a oddálil se ode mě. Povolil jsem stisk. Uplakanýma očima mě pozoroval. "Až to vyřeším, všechno ti povím. Slibuju." "Ale co až vyřešíš? Bojím se o tebe." "Bojíš se právem." "Tak teď jsi mě vážně uklidnil." "Omlouvám se." "Můžu pro tebe něco udělat?" "Neptej se mě na to. Prosím tě. A na to před chvílí taky zapomeň. To jsem snad ani nebyl já. Nebrečel jsem ani když jsem viděl, jak moji černou kočku přejíždí auto. Tenkrát mi bylo deset a ta kočka byla mojí jedinou kamarádkou. Ale už tehdy jsem bral věci, tak jak jsou. Mrzí mě, že jsem brečel zrovna před tebou." "Proč?" "Protože chci, abys mě stále viděl takového, jaký doopravdy jsem." "Tajemný, inteligentní, nebojácný Gerard." "Přesně ten." "Dobře."

Po chvíli mlčení se Gerard posadil na moji postel. Sedl jsem si vedle něj. "Něco pro tebe mám," zašeptal mi do ucha. "Vážně?" Trochu mě tím rozveselil. Vypadal už mnohem lépe. Nebylo na něm poznat, že plakal a tajemně se usmíval. "Ano."

Hrábl do kapsy a chvíli se jí přehraboval. Pak vytáhl malou krabičku. Podal mi ji do rukou. Usmál jsem se na něj a pustil jsem se do otevíráni. Po chvíli se mi to podařilo a můj zrak spočinul na malém, černém křížku na černém řetízku. "Mám ten samý," pověděl Gerard a ukázal na svůj krk. "Kupoval jsem si ho předtím, než jsem tě poprvé pozval ke mně domů. Nakonec jsem se rozhodl koupit dva. Ani nevím, proč jsem to udělal. Možná jsem už tehdy tušil, že se do tebe zamiluju." "Je krásný," pověděl jsem.

"Druhou část dárku dostaneš až večer." "A co to bude?" zeptal jsem se. Gerard se mi podíval do očí a přitáhl si mě k sobě. Začali jsme se líbat.

Zrovna, když si na mě Gee chtěl sednout, uslyšeli jsme tátův hlas. Gerard se ode mě odlepil a očima ukázal ke dveřím. Pokrčil jsem rameny a vztal. Gerard si ještě upravil mikinu a mohli jsme jít dolů.
Po několika sklenicích piva a několika kouscích mého lentilkového dortu jsme tátu zdvořile opustili a začali se pomalu odebírat zpět do mého pokoje. Ještě jsem tátovi poděkoval. Ten se na mě usmál a krátce mě obejmul. V ten moment jsem si připadal šťastný.

V pokoji jsem chtěl rozsvítit, ale Gerard tah mé ruky přerušil. Tázavě jsem se na něj podíval. S úsměvem ke mně přišel a objal mě. "Ve tmě to mám radši," zašeptal mi do ucha a políbil mě.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Reikko Reikko | Web | 12. prosince 2010 v 16:21 | Reagovat

Wáááááááááááááááááá...
Já tohle miluji! *__* Vážně, hrozně moc!
Chci další díl! xD Moc chci! ♥

2 fallen fallen | Web | 12. prosince 2010 v 17:18 | Reagovat

Nesnáším tě!  xD
To je nejhorší useknutí co jsem kdy zažila!! xD
Dál! Dál! Dál! :D

3 Reikko Reikko | Web | 12. prosince 2010 v 18:36 | Reagovat

Ehm, jo s Fall s tím useknutím souhlasím, napráskat ti na zadek za tohle! xD

4 Tabby Tabby | 14. prosince 2010 v 16:41 | Reagovat

DALŠÍ DALŠÍ DALŠÍÍ!! :'D

5 RaduSh RaduSh | Web | 14. prosince 2010 v 21:01 | Reagovat

aj ja súhlasím s Fallen xD..odseknuté je to strašne ale napísané výborne x)

6 Iwet Iwet | 15. prosince 2010 v 13:16 | Reagovat

Děkuju :-)

7 TeressV:) TeressV:) | 4. února 2011 v 18:48 | Reagovat

Ve tmě to mám radši:D no teda Gee!!:DD

8 Elmont Elmont | E-mail | Web | 27. září 2011 v 5:31 | Reagovat

hej tak to je libovýýýýý

9 Joejoe Joejoe | 3. října 2011 v 10:24 | Reagovat

Ještě! Ještě! Je to skvělý. Musíš přidat další díl! :))) Fakt super!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama