In the shadows (13)

7. prosince 2010 v 16:09 | Iwet |  In the shadows
in the shadows
Je až děsivé podívat se, kdy byla zveřejněna poslední kapitola. Tenhle díl už mám napsaný hodně dlouho a myslela jsem, že je zveřejněný xD Jenže není.
Určitě jsem za tu dobu ztratila hodně čtenářů, ale i tak přeji všem, kteří zůstali, hezké počtení.



Unaveně jsem rozlepil oči a protáhl se. Usmíval jsem se při vzpomínce na jeho nahé tělo. Podíval jsem se vedle sebe. Nikde nikdo. Vyděšeně jsem se posadil. Gerard stál opodál oblečený jen v kalhotech a něco maloval. Když si všiml, že se na něj dívám, přestal a přišel ke mně. Sedl si vedle mě na postel a objal mě. "Co maluješ?" "Překvapení," zašeptal a pohladil mě po rtech.

"Sakra, kolik je hodin?!" podíval jsem se na něj vystrašeně. Mrknul se na hodinky. "Něco málo po půlnoci." "Sakra! Táta mě zabije! Tos mě nemohl vzbudit?!" "Ne. Nemohl jsem. Jsi rozkošný, když spíš. Když pravidelně oddechuješ s úsměvem na rtech. Když se převaluješ po celé posteli," šeptal něžně. Neubránil jsem se úsměvu. Je tady se mnou a... miluje mě? Možná by se dalo říct, že jej skoro neznám. Ale i tak jsem si jistý, že to co k němu cítím, je něco daleko hlubšího, než jen pouhá zamilovanost.

"Ani jsem se nestihl zeptat, jak se ti to líbilo." Nic jsem neřekl, místo toho jsem se k němu přitulil. Hlavu jsem měl položenou na jeho hrudníku. Obmotal kolem mě ruce a hrabal se v mých vlasech. "To asi znamená, že líbilo. Dostalo mě, když jsi mě škrábl do zad." "Opravdu? Neublížil jsem ti moc...?" "Ne. Ale kdybys to chtěl napravit, můžeš." Úsměv si pohrával s mými ústy. Natočil jsem se a zvedl hlavu. Sám si našel moje rty.

Když jsem se od něj spokojeně odtáhl, vzpomněl jsem si zase na tátu. Ani bych se nedivil, kdyby po mě vyhlásil celostátní pátrání.
"Měl bych jít," zašeptal jsem a pohladil ho po tváři. "Dobře." Odešel ke svému obrazu a já se oblékl. Potichu jsme šli po schodech nahoru. Vypadalo to, že dole nikdo není. Pro jistotu šel ale první Gee a vedl mě za ruku.

Loučili jsme se docela dlouho. Stáli jsme na prahu a mě se nechtělo opustit jeho náruč. Musel jsem. Trošku se mi stáhl hrudník při pohledu na temnou mlhu, co se vznášela nad městem. Měsíc svítil a kolem něj byl strašidelný, zářivý kruh. Zoufale jsem se zase otočil na Gerarda ve snaze ho přimět jít se mnou. Ty jeho oči...

"Neříkej mi, že se bojíš tmy," zasmál se. "Ne.. Jen se bojím jít sám domů." Dusil se smíchy. "Hele! Neříkej mi, že se ty ničeho nebojíš!" "Bojím, ale tmy?" Zase ten smích. Působil na mě upřímným dojmem. Měl jsem nutkání smát se taky.

"A čeho se bojíš?" zeptal jsem se jej, když se odhodlal jít alespoň kousek se mnou. "Bojím se strachu. Je to celkem praktické. Nevyhledáváš společnost toho, čeho se bojíš. Takže já nevyhledávám zbytečný strach." Chvíli jsem přemýšlel. "Jsi zvláštní..." zasnil jsem se.
"Tak. Odtud to už zvládneš sám, ne?" "Snad," zasmál jsem se. Dlouze mě objal na rozloučenou. Ještě přejel prsty po mé tváři a pak odešel.

Šel jsem domů co nejrychleji. Přemýšlel jsem o tom, že náš vztah dosáhl jiného rozměru po tom, co jsme spolu spali. V hloubi duše mě začalo malinko štvát, že mi Gerard něco tají. Nedokázal jsem si to ale připustit. Miluji ho takového, jaký je. Právě kvůli jeho tajemnosti jsem se do něj tak moc zamiloval.

Moje pocity si začaly na okamžik odporovat. Konec konců, možná je dobře, že nevím úplně všechno. Neměl bych o tom přemýšlet, alespoň prozatím.

U domu jsem zjistil to nejhorší: zapomněl jsem si klíčky. No výborně... Nedalo se nic dělat, musel jsem stisknout zvonek. Za chvíli jsem slyšel, jak táta běží dolů po rozvrzaných schodech. Otevřel a prudce mě strhl dovnitř. Začalo dlouhé kázání o tom, co se mi tam venku může stát a ještě dělší vyptávání, kde jsem byl, s kým, co jsem dělal... Jak nudné. Řekl jsem, že jsem byl s kamarády ze školy. Kdyby tak věděl pravdu. Kdyby jen tušil, co jsem dělal. Zajímalo mě, jak by reagoval, ale nadšený by jistě nebyl.

V pokoji mě napadalo spousta otázek. Jednou budu muset tátovi říct, že jsem nejspíš bisexuál a právě chodím s klukem. Nedokážu si ani v nejmenším představit jeho reakci. Už jen představa, že před ním stojím a snažím se mu to vysvětlit, je pro mě více než děsivá. Zatím jsem se ale rozhodl mlčet. Sice nevím, jak dlouho tohle skrývání vydrží, ale zkusit to musím. Musím se nějak připravit...

Usnul jsem celkem pozdě a ráno jsem musel vztávat brzy. Byla sobota a táta chtěl, abych mu pomohl opravit auto. Těmhle věcem shodou okolností vůbec nerozumím, takže se ze mě na dlouhou dobu stal podávač různých věcí. Nejlepší bylo, když táta chtěl něco podat a já ani nevěděl, jak to vypadá. Nakonec mi pověděl, že jsem měl být ženská. U té představy jsem se malinko ošil. Nechtěl bych být holka. Kluci to v mnoha ohledech mají o dost jednodušší. I když... Jak se to vezme, že ano.

Když jsme s tátou posedávali v obýváku u podivné televizní soutěže, zazvonil zvonek. Jelikož táta seděl blíž, vypravil se otevřít on. Byl jsem zvědav, kdo to je. Vlastně od našeho příjezdu sem jsme ještě neměli ani jednu jedinou návštěvu. Snažil jsem se zaposlouchat a rozpoznat hlas návštěvníka.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Reikko Reikko | 7. prosince 2010 v 16:14 | Reagovat

Asi si to opět přečtu celé znovu! ♥ Ah, na tohle jsem vážně čekala... *___*

2 fallen fallen | Web | 7. prosince 2010 v 18:40 | Reagovat

T-to není možné! J-já se dočkala! Juhůůů!
Jinak souhlasím s Frankem, taky bych nechtěla být holka.. xD
A že tam bude Gerard, žejo žejo žejo? :D

3 Iwet Iwet | 7. prosince 2010 v 19:12 | Reagovat

[2]: No jo, prokouklas to... xD

4 fallen fallen | Web | 7. prosince 2010 v 20:34 | Reagovat

[3]: Jůůůůů *__* xD

5 Azziz Azziz | E-mail | Web | 27. září 2011 v 6:27 | Reagovat

Vstřebal jsem to, neboť žádný učený z nebe nespadl....žeee:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama