Ghost Hunters (6)

4. prosince 2010 v 16:23 | Iwet |  Ghost Hunters
GH2
Sentimentální, stupidní, zamilovaně naivní díl. Užijte si ho, takový už nebude xD


Prý že tak nechci žít. Kde je to odhodlání? Jsem normální vůl. Už 4 dny se trápím, lituju sám sebe. Nejsem schopen vůbec ničeho. Bertovi nezvedám telefony. Nechce se mi vůbec nic. Jen tak ležím, sedím, nebo se dívám na romantické filmy a u toho piju vodku a jím oříškovou Milku. Takže se nemůžete divit, že posledních pár dní mám docela slušnou sračku.

Hrozně rád bych si někoho našel. Natrvalo. Prostě někoho, na koho se jen podívám a bude mi jasné, že my dva jsme pro sebe jako stvořeni. Může se to vůbec stát? V životě takového úchyla? Nemůže se to stát. Mě určitě ne. Prostě si to nezasloužím za ty sviňstva, co páchám. Ale kdybych nebyl svině, kde bych byl teď? Někde pod mostem bych si kopal hrobeček!

Je čtvrtek. Peta jsem od neděle neslyšel. Už i on mě nechal na pokoji, až tak strašný jsem. Ale je to tak lepší. Stejně bych mu nedokázal pomoct. A taky je to pořádný hajzl! Pořád v kuse zvoní telefon. Bert. Neberu to.
Zase sedím u televize, piju vodku a jím Milku, když v tom slyším zvonek. Pořádně to se mnou trhlo. Flašku jsem položil na gauči, Milku ještě strčil do úst a pomalu jsem se táhnul ke dveřím otevřít. Byl to Bert, nečekaně. Když jsem otevřel, smutně na mne zíral.

"Ježiš, Gee..." "Pojď dál." Kývnul hlavou a vešel. "Gee, co se proboha děje? Už dlouho se mi neozíváš, nejezdíš se mnou na kšefty. A máme jich teď docela dost. Víš, jaký jsem o tebe měl strach? Myslel jsem, že tě snad už v životě neuvidím!" "Možná by to tak bylo lepší." "Tohle ani neříkej! Víš, že pro mě znamenáš hodně. Co se děje? Takového tě neznám." "Co jako chceš slyšet? Že jsem zmrd? Že mě všichni chtějí jen ošukat a pak mě odkopnou?" "Jestli myslíš ten náš úlet... Tak... Já tě mám rád, fakt moc, ale nedovedu si představit, že my dva by jsme spolu měli mít nějaký bližší vztah. Chápeš mě? Omlouvám se ti." "Chápu. A já se omlouvám tobě."

"Já si ale stejně nemyslím, že takhle by ses choval jen kvůli tomu, cos mi pověděl. Je tu ještě něco, že?" Ten kluk je snad vědma či co. Jestli mu to vyklopím, bude si myslet, že jsem se zbláznil. Ale na druhou stranu je to můj kamarád, asi bych mu měl důvěřovat. Co teď?

Samozřejmě jsem mu vše bez přemýšlení vyklopil. Zíral na mě, jako kdybych právě přiletěl z Marsu a mával na něj vlaječkou nějaké neznámé, mimozemské civilizace.
"To je šílený," vypadlo z něj nakonec. "Já vím. Ale nevím, co s tím mám dělat." "Počkej. Ty to jako fakt myslíš vážně?" "Berte! Proč byc si to měl vymýšlet?! Já nejsem magor, zas takový ještě ne! Ale asi brzo budu!" Hystericky jsem svíral svou hlavu v dlaních. Na zádech jsem ale najednou ucítil Bertovu ruku. Sedl si vedle mě a vzal mě do náruče. Přitiskl jsem se k němu.

"Gee, to bude dobré. Nějak to vykoumáme. Ale říkal jsi snad, že ten duch je pryč, ne?" "Jo..." "No tak vidíš. Kdyby se náhodou zase objevil, tak mi prostě zavolej. Teď už ale musím jít, máme kšeft. Klidně si můžeš dát na týden nebo dva volno, já to zvládnu sám. Ale hlavně se dej do kupy, brácho! A nechlastej tu vodku, bude ti ještě hůř." Dal mi nepatrnou pusu na čelo a zvedl se z gauče. "Měj se," mávnul na mě a zmizel.
Dal jsem na jeho rady. Vodku jsem nechal dole na stole a šel jsem si lehnout do postele. Jen tak jsem ležel na boku a zíral na okno. Musel jsem vypadat dos nepřítomně. Z ničeho nic jsem to ale opět ucítil. Ten hnusný vánek. To snad ne, Pete se vrátil! V tuhle chvíli jsem ale neměl vůbec žádnou sílu mu nadávat či ho vyhánět. Prostě jsem se rozhodl jej ignorovat. Lehl si vedle mě, také na bok. Poznal jsem to podle důlku. Ucítil jsem, jak přitiskl svoji dlaň na moji.

"Gee?" "Co je..." "Přemýšlel jsem. Moc se ti omlouvám. Co takhle začít znova? Prostě potřebuju tvou pomoc." "Já nevím." Leželi jsme tam a já se snažil dívat do míst, kde jsem odhadoval jeho oči. Jaké asi jsou?

"Chci tě vidět," zašeptal jsem. "Můžeme to zkusit. Zavři oči a soustřeď se. Nemysli na nic jiného, dobře? … Cítíš mě?" "Ano." "Fajn." Rukou pomalu přejížděl po mém boku. "Uvolni se." Asi za deset minut, jsem pocítil, jak se jeho ruka opět zapletla do mojí dlaně. "Otevři oči."

Srdce mi bušilo snad hlasitěji, než když jsem započal tuhle podivnou známost s Petem. Pomalu jsem ty oči otevíral. A viděl jsem ho. Na chvíli se mi zatajil dech. Díval se do mých očí a byl... byl hrozně krásný. Nesměle se usmíval. Taky jsem se na něj usmál. "Víš co? Zítra s tím začneme. Já ti hodlám pomoct." "Děkuju. A odpusť mi prosím moje chování. Někdy se prostě vážně chovám hůř, jak desetiletý fakan. Stydím se za sebe." "Vykašli se na to. Považuju to za smazané."
"Líbím se ti?" "Máš hezké vlasy." Uchechtl se. Zhasnul jsem lampičku a přitiskl se víc k Petovi. Bylo zvláštní vidět obrysy jeho těla.

Našel jsem snad Jeho?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Reikko Reikko | 4. prosince 2010 v 16:59 | Reagovat

Ááááááááách... *takový ten vzdech, který se vadává u vážně romantických scén* xD
Píš! xD

2 fallen fallen | 4. prosince 2010 v 21:24 | Reagovat

to je tak.. ^^ :)

až jsem z toho dostala chuť na Milku :D

3 Tabby Tabby | 10. prosince 2010 v 14:33 | Reagovat

to je tak romantické :3 :D

4 Arnošt Arnošt | E-mail | Web | 28. září 2011 v 1:39 | Reagovat

Docela jsem o tom četl a souhlasím s tebou....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama