Ghost Hunters (10)

16. prosince 2010 v 20:34 | Iwet |  Ghost Hunters
GH2
Už jsme za polovinou ;-)



Kdoví proč jsem začal mít pocit, že se všechno začíná dařit. Hned, jakmile jsme se s Petem vrátili od Franka, vytáhli jsme vodku, co mi ještě zbyla. Hledal jsem i Milku, ale marně. Prostě jsem ji asi opět všechnu sežral, pff.
Pete byl značně rozhozený z návštěvy Franka. Podíval mi o tom, jak si na všechno, kousek po kousku, vzpomněl. Pověděl mi, že je mu z toho úzko. Ani jsem se mu nedivil. Teď jsem mohl jen doufat, že mi Frank zavolá.

Dlouho se nic nedělo. S Petem jsme každý den usínali společně a ráno se budili vedle sebe, i když já ho neviděl. Ale i tak mi s ním bylo hezky. Skvěle se mi s ním povídalo a já se cítil šťastný. Také jsem si řekl, že bych se měl opět vrátit do práce. Kdoví, jak to Bert zvládá. To chytání falešných duchů s ním mi chybí, stejně jako on. Nemám o něm vůbec žádné zprávy, ale věřím, že je v pořádku.

Jednou v sobotu jsem jen tak seděl na pohovce a díval jsem se na Simpsonovy. Zrovna jsem se smál jako potrhlý, když mi najednou zazvonil mobil. Okamžitě jsem po něm skočil. Po jeho zvednutí jsem zjistil, že je to Frank! Domluvili jsme si spolu rande v nedalekém bistru. Sice nevím, zda se tomu dalo říkat rande, ale i tak to byla super zpráva.

Zrovna jsem stál před skříní a chtěl si vybrat, co na sebe, když na mě promluvil Pete. "Co tu kutíš?" zeptal se zvědavě. "Pete! Tohle bys mi neměl dělat. Hrozně jsem se lekl!" "No jo pořád... Tak řekneš mi, co se děje?" "Mám to...ehmm.. no..." "Co?" "Rande." "S kým?" "S Frankem." "To je fajn, ne?" "Počkej, tobě to nevadí?" "Vůbec ne. Frankie je minulost." "No tak dobře... děkuju." "Vůbec nemáš za co." Pete mi pomohl s oblečením. Nakonec se mu podařilo přemluvit mě k tomu, aby mohl jít se mnou. Námitky jsem neměl. Navíc jsem mu byl vděčný, že nemá nic proti tomu, jak se mi Frank líbí.

Přesně na čas jsme s Petem seděli u stolu v bistru a čekali na pana Iera. Byl jsem pořádně nervózní. Pořád jsem se ohlédal a za chvíli se Frank ve dveřích opravdu objevil. Když se to stalo, úplně to ve mně poskočilo. Ah bože! Tak moc mu to slušelo! "Ahoj," pozdravil mne a sedl si naproti. Podezřívavě mě pozoroval. Nechápal jsem to. "Tak, pane Wayi. Nejdříve bych se vás rád na něco zeptal. Mohu?" "Jistě. A mohli bychom si tykat, prosím?" "Fajn. Ale teď k věci. Ještě ten den, co jsi mě poctil svou návštěvou, jsem byl na FBI. Říkali mi, že ke mně nikoho neposílali. Tak, teď to vybal! Co seš zač?!" A do prdele. Teď jsem zřejmě v háji. "Franku, já... Nemůžu ti to říct. Ne tady." "Dobře! Tak půjdeme třeba k tobě domů, hmm?!" Vypadal docela vytočeně. Kývl jsem na jeho otázku hlavou. Vydali jsme se tedy na cestu ke mně, společně za doprovodu neviditelného Peta.

Když jsme dorazili, Frank se hned uvelebil na mém gauči a čekal. Sedl jsem si naproti do křesla a díval se mu do očí. "Tak na co čekáš?! Spusť." "Dobře, a-ale neručím za to, že si o mě budeš myslet, že jsem blázen. Já prostě jednoho dne zjistil, že.. že..." "No tak se přece vymáčkni," povzbuzoval mě Frank. "Že umím mluvit s duchy! Teda.. nevím, jestli se všemi, ale s jedním určitě. Přišel za mnou duch Peta! Chtěl ode mě pomoc. Pamatuješ si na toho kluka Berta z gay-baru? On mi měl zjistit něco o tobě! A když jsem přišel k tobě domů, tak jsem netušil, co ti říci, a proto jsem si vymyslel tu historku s FBI!"

Po několika sekundách se mě zmocnil pocit, že jsem to na něj vybalil až příliš moc rychle. Zíral na mě, jako kdybych měl obličej natřený na fialovo nebo co. "Moment... Ty mi vážně chceš říct, že dokážeš mluvit s Peteho duchem?! Seš blázen! A navíc, Pete mrtvý není!" "Franku, prosím, věř mi. Pete zrovna teď sedí vedle tebe! Copak to necítíš?!" Chtěl něco namítnout, protože už otevíral ústa, aby něco řekl, jenže to neudělal. Soustředěně se zadíval kolem sebe. Cítí ho. Určitě ano. Tím jsem si byl naprosto jistý. "Pete? Jsi tu?" zeptal se opatrně a přivřel oči. "Jo," zašeptal Pete. Frank nadskočil strachy. "Slyšíš ho, že ano?" otázal jsem se jej opatrně. Frank jen nepřítomně zakýval hlavou. Podíval se na mě. "Gerarde, omlouvám se. Ale uvěřit něčemu takovýmu... To je přece.. Šílenost." "Já vím, ale Pete nás oba potřebuje. Musíme zjistit, co se s ním stalo a vrátit jeho ducha do jeho těla, chápeš? Dokud není pozdě." "Ano. Máš pravdu. Musíme nějak najít Ashlee. Ona jediná nám může pomoci. Do nemocnice nás jen tak za Petem nepustí. Pete? My ti pomůžeme, okay?" "Díky, Franku."

Ještě dlouho jsme si všichni o všem podívali. Bylo to zvláštní. Pro mě ani tak ne, ale pro Franka jistě ano. Vypadal pořád tak nějak zaskočeně z toho, že Peta slyší. Vůbec jsem se mu nedivil a s úsměvem jsem si vzpomněl na mé a Peteho začátky, pokud by se tomu tak dalo říkat. Byl jsem rád, že mi Frank nakonec uvěřil. I když jsem nechtěl a bránil jsem se zuby nehty, tak jsem chvílemi myslel jen na to, jak ho dostanu do postele. Myslím, že jsem s ním i flirtoval. Nevědomky, samozřejmě! Uvědomoval jsem si to jen díky tomu, že do mě Pete ustavičně drkal. No jo, to jsem prostě celý já, Gerard Way.

Nakonec jsme se všichni tři dohodli na tom, že hned zítra vyzkoušíme naše štěstí a pokusíme se najít Ashlee. A hlavně ji přemluvit k tomu, aby nás pustila k Petemu nebo alespoň řekla, ve které je nemocnici a co s ním vůbec je. Už teď jsem nám držel všechny prsty, co jsem měl a i ty, co jsem neměl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Reikko Reikko | Web | 16. prosince 2010 v 21:48 | Reagovat

Jů, poslední věta je nehorázně kjůt! xD ♥
Miluji to, miluji to, miluji to!! xD

2 fallen fallen | Web | 18. prosince 2010 v 22:47 | Reagovat

ňuf ^^

3 Photograhper Photograhper | E-mail | Web | 23. září 2011 v 15:25 | Reagovat

Dobrej blog

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama