As days fade, and nights grow and we go cold

23. prosince 2010 v 20:42 | Iwet |  Frerard- jednorázové
Ano, jak všichni víme, nastal čas Vánoc. Netuším proč, ale v tomto období vždy trpím depresemi. Možná proto vznikla tahle povídka. Je hrozně hloupá, naivní, sentimentální... :)
Pokud máte dobrou náladu, tak ji vynechte.

Krásné Vánoce přeje Iwet ^^





Postával jsem na chodníku a zíral na špičky svých bot, které pomalu bělaly. Mohl za to sníh, co se lehounce snášel z nebe, jako peříčka. Jeden by řekl, že při pohledu na všechnu tu nevinnost okolo by se každému chtělo jen usmívat. Moje tvář však nesla kamenný výraz. Zvedl jsem hlavu. Naskytl se mi pohled na zářící ulici. Na každém domě visela nějaká dekorace. Moje nohy se daly do pohybu.

V jednom domě byla v okně jen malá, jasně zářící hvězdička. Zase jsem se zastavil a zadíval se na ni. Jen tak tam visela, svítila, vypadala krásně. Ano, při pohledu na ni jsem se možná nepatrně usmál. Vykročil jsem znovu.

Procházel jsem kolem domů malých, velkých, úzkých, širokých, dvoupatrových. V každém z nich byla kýčovitá výzdoba, kterou jsem tolik nenáviděl. Na jednom domě s dvěmi balkónky nad sebou visel Santa. "Bože, oběsili Santu," zašeptal jsem a pak se své vlastní myšlence a slovům zasmál.

Šel jsem dál, stále dál, kupředu. Neohlížel jsem se. Podíval jsem se na ciferník hodinek. Zrychlil jsem. Skoro jsem běžel. Sníh padal, snášel se na zem jako poselství od něčeho, co je nahoře. Od něčeho dobrého. Moje stopy v něm pomalu mizely, začalo sněžit hustěji. Přesně jsem věděl, kam mám namířeno, kam chci dojít. Zahl jsem doprava. Nohy mě nesly samy. Za chvíli jsem se udýchaný zastavil.

Nacházel jsem se před malou, hezkou lavičkou uprostřed zasněžené louky v parku. Vedle ní bylo pouliční světlo, ale takové hezké. Připadalo mi, jako kdyby snad bylo ze starých románů. Zadíval jsem se na něj, poté můj zrak opět spočinul na hodinkách. Bylo pět minut před sedmou. Jsem tu brzy.

K lavičce jsem nešel. Otočil jsem se k ní zády a sedl si na zem. Můj zadek pomalu umrzal, či co. Byla šílená zima. Snažil jsem se více zachumlat do kabátu, nešlo to. Bylo 24. prosince, čas Vánoc. Nikde nikdo nebyl, nacházel jsem se uprostřed parku zcela sám.

Ani jsem se nenadál a hodiny na kostelní věži, která byla nedaleko ode mě, začalo odbíjet přesně sedm hodin. Pouliční světlo začalo skřípat, pořád se rožínalo a rozsvěcovalo. Stále dokola. Myslel jsem, že snad vybuchne. Vítr zesílil, vločky pomalu přestávaly padat. Již nesněžilo tak hustě. Zvedl jsem se ze země a oprášil si kalhoty. Otočil jsem se. Na lavičce seděla osoba. Vypadala jako osoba, avšak byla nehmotná. Ale byla tam. Možná ve skutečnosti ani neexistovala, avšak seděla pod tím pouličním světlem, které střídavě zhasínalo, rozsvěcovalo se a poblikávalo.

Pomalu jsem k té lavičce přišel. Ruce jsem měl v kapsách. Rukavice mě nehřály tak, jak jsem se domníval, že budou. Seděl tam on. Opět jsem jej spatřil, za mlhavého svitu měsíce a oné lampy, kterou jsem již stihl tolikrát zmínit.

"Zdravím tě," pověděl a pokynul rukou. Znamenalo to snad, že si mám sednout? Nevěděl jsem určitě, ale posadil jsem se. Bylo mi jedno, že lavička je zasněžená.
"Také tě zdravím, Franku." Zatřásl se, když jsem vyslovil jeho jméno. Jméno, které jsem mu dal.
"Konečně se zase setkáváme. Jak ti uběhl rok?" "Nijak zvlášť rychle," odpověděl jsem mu. Přitom jsem se na něj stále díval. Byl tak krásný. Byl úžasný. Vypadal tak zranitelně. Měl jsem nutkání jej k sobě přivinout a nepouštět, ale věděl jsem, že mi zase zmizí. S úderem půlnoci už tu budu zase sám, jako každý rok. Při té myšlence jsem poněkud zesmutněl. Všiml si toho. "Copak se děje?" "Děláš, jako kdybys to netušil." Sklopil hlavu. "Víš, že to nejde."

Mlčeli jsme.

"Pozoroval jsem tě." "Opravdu?" "Ano. Vlastně jsem celý rok snad ani nedělal nic jiného." Zamrazilo mě v zádech při pomyšlení, že mě někdo neustále sleduje a já o tom nevím. Ale poté jsem se usmál. Zase jsme mlčeli. Jen jsme se na sebe dívali a smáli se.

"Franku?" "Ano, Gee?" "Můžu...?" zeptal jsem se nesměle. "Můžeš. Ale víš, že smíš jen jednou." "Vím. Budu to protahovat, jak nejdýl to bude možné," odpověděl jsem mu a přisunul se blíž. Vzal jsem do rukou jeho bradu. Zadíval jsem se do těch očí. Byly krásné, ale jako kdyby průhledné. Ztrácely se při každém mém pohledu do nich.

Zavřel jsem oči. Rozlil se ve mně příjemný pocit. Bylo to štěstí. Štěstí, které jsem směl zažít jen jednou do roka. Líbal jsem jej. Velice jemně, protože jsem měl pocit, že je tak křehký. Že by se každým okamžikem mohl rozpadnout. Rozpustit se v mých dlaních jako sníh, který na nás dopadal.

Líbali jsme se dlouho. Nemohl jsem určit, jak dlouho, ale stejně to bylo málo. Hrozně málo. Nechtěl jsem se odtrhnout od jeho rtů. Jenže jednou jsem to udělat musel. Když se tak stalo, ještě jsem na něj dobrých patnáct minut zíral. Byl tak dokonalý. Tak moc, že muselo každému dojít, že sem nepatří.

Poté mé srdce vynechalo úder. Podíval jsem se na hodinky. Za půl hodiny půlnoc. Měl jsem chuť se rozplakat, ale musel jsem si užít poslední chvíle s ním, v jeho objetí. Povídali jsme si, šeptem. Stejně jsem u toho myslel jen na to, že tohle se bude opakovat až za tak dlouhou dobu.

Minuta před půlnocí. Frank se zvedl z lavičky. "Neodcházej," zašeptal jsem mu do ucha, když jsem se také postavil a objal ho. "Nechci." "Já vím... Nejde to." "Nejde. Miluji tě. Zase příjdu." Slzy se začaly kutálet z mých očí. Frankův obličej si zanechal onen kamenný výraz, který jsem tak dobře znal. Sklopil hlavu. Jedna jeho slza upadla na zem. Zatřpytila se ve sněhu. Odstrčil mě od sebe dál. Sledoval jsem jej. Ještě se na mě jednou podíval. Zopakoval ty dvě slova. Začal se rozplývat. A najednou... nebyl.

Nevím proč, ale usmál jsem se. Poslal jsem vzdušnou pusu na místo, kde ještě před několika sekundami postával. Moje nohy se znovu daly do pohybu.

Zase jsem procházel kolem domu, na němž byla jen jediná ozdoba. Hvězda. V okně. Zadíval jsem se na ni. Usmíval jsem se a přitom moje tvář byla mokrá od potůčků slz, které ji máčely.

Frank byl moje hvězda. Možná jste někdy slyšeli, že když padá hvězda, má se něco přát. Mě se to stalo. Je to už pět let zpátky. Přál jsem si v tu chvíli polibek. V ten moment, kdy se mi padající hvězda ztratila z dohledu, se zjevil Frank. Políbíl mě. Od té doby si každým rokem smím něco přát, od své hvězdičky. A on ví, že budu každým rokem chtít to samé.

Přání se mají plnit, nemyslíš?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Reikko Reikko | Web | 23. prosince 2010 v 20:53 | Reagovat

*brečí jak pominutá*
To je tak krásné... T_T

2 fallen fallen | Web | 23. prosince 2010 v 20:59 | Reagovat

Awwww
nevím, možná jsem divná ale mě to nepřijde depresivní :)
Naopak, citím v tom i nějakou naději..
kéž by se mě splnilo přání, fňuk xD
Je to krásné. Moc :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama