Ghost Hunters (3)

13. listopadu 2010 v 18:35 | Iwet |  Ghost Hunters
GH2

"Tss, vztávej! Gerarde, vztávej!" řval mi někdo ráno do ucha. Nejdřív jsem se vyděsil, ale pak jsem si vzpomněl, že tu vlastně spal Bert.
"Berte! Co se děje?! Víš, jak málo jsem spal? Nech mě!" zařval jsem na něj a dal jsem si na hlavu polštář. Bert se bohužel nenechal odbýt. "No tak, musím ti něco ukázat! N-něco dost divnýho..." "Copak, postavil se ti snad?"
Dusil jsem se smíchy do polštáře. Proč jsem nikdy neuvažoval o tom stát se komikem? Když jsem se rozhlédl, spatřil jsem Berta, jak naštvaně sedí na mé posteli a hledí na mě. "Ale no tak, Berteeee," v mžiku jsem na něj skočil a začal ho šťouchat a mlátit do ramene. Chvíli ještě naštvaně seděl, ale potom se přidal.

Pak mě napadla šílená věc a to, že ho zkusím políbit. A taky, že jsem to vážně udělal. Neměl šanci mě odstrčit. Sice se chvíli vzpíral, ale stejně jsem věděl, že je to prase jako já a neodolá. Jsem totiž Gerard Way, krotitel paranormálních jevů a zatracený svůdník. Za chvíli jsem ležel na posteli a Bert pode mnou. A pak mi bude říkat, že není buzna! Moje ruka sjížděla opatrně dolů po jeho boku. Za chvíli i druhá. Víc jsem si ho k sobě přitiskl. V tu chvíli se Bert ode mě odlepil a vyjeveně na mě zíral. "Copak?" zeptal jsem se s úsměvem na rtech. "C-co to sakra... Já nejsem teplej!" "To říkají všichni, dokud nepotkají Gerarda Waye," mrknul jsem na něj. "Kurva... pokračuj," řekl Bert šeptem a já se nenechal přemlouvat.


Scházel jsem opatrně dolů po schodech, abych nespadnul. Byl jsem stále vyvětvený z toho, co se stalo a taky mě docela bolel zadek. Ale stejně, jak jsem to bez toho mohl tak dlouho vydržet? No nic.

Sešel jsem do obvýváku a... no... dalo by se říct, že jsem nevěřil svým vlastním očím. Bert šel těsně za mnou. Zastavil jsem se. Ucítil jsem, že do mě Bert vrazil. To je pako!

"Co se to tady ksakru dělo?" "Kvůli tomuhle jsem tě budil." Stál jsem tam s otevřenými ústy a zíral jsem na všechno kolem sebe. Všechny papíry, letáky, noviny, pornáče a podobné věci se vznášely všude po mém obývacím pokoji. Prostě se jen tak vznášely! Byla tam šílená zima. Okno bylo dokořán otevřené a záclona nepřirozeně vlála. Vypadalo to vážně podivně. Prstem jsem šťouchl do jednoho z papírů. Nespadnul, ale vypadalo to, jako bych ho popohnal dál.

"Tak tohle už je vážně šílený! Já ti to říkal. Tady se něco děje! A já do prdele příjdu na to, co!" Začal jsem s tím, že jsem zavřel okno. Měl jsem na sobě jen trenky a ženské, co zrovna procházely kolem okna mého bytu v prvním patře, se na mě se zájmem otáčely. Tshe...

Poté jsme s Bertem začali chytat všechny ty papírky a podobně. Kdyrž jsem je vzal a položil na stůl, už naštěstí znovu nevzlétly. Trvalo nám to docela dlouho. Jak se nám to podařilo uklidit, oba jsme unaveně padli na pohovku. Spíš já jsem padl na pohovku a Bert na mě. Jen jsme tak leželi, já se hrabal v Bertových vlasech a přemýšlel.
Neměl jsi s ním spát!říkala jedna moje polovina.Ale ta druhá byla jiného názoru, říkala klidně bych to udělal znova a znova!

"... ano?" "C-co?" Ani jsem si nevšiml, že jsme se z gauče přemístili do předsíně a že jsme oba oblečení. "Ježiš, Gee! Co to s tebou je? Jestli tě trápí... no.. ehm.. tamto..tak to byl úlet, jasný? Ale parádní úlet. Díky." Skládal jsem si v hlavě dohromady jeho slova a ani jsem si nevšiml, že se mi právě snaží jazyk narvat až do krku. Za chvíli přestal, mrknul, nazul si druhou botu a odešel. Ani jsem ho nepozdravil na rozloučenou. Opíral jsem se o stěnu a s otevřenou pusou za ním koukal. Tak tohle ti zase jednou vyšlo, Wayi.
Pro jistotu jsem si zase vrazil facku, zavřel jsem dveře a s úsměvem si sedl na gauč. Úsměv mě ale brzy přešel. Zase jsem sám v tomhle baráku. Je to tu fakt podivné. A to už jsem skoro zapomněl na tu ranní příhodu.

Dneska nemáme s Bertem žádné kšefty, tak jsem se rozhodl zajít si na procházku. Dopadlo to tak, že jsem skončil v baru se sklenkou v ruce. Domů jsem se sice vrátil kolem osmi večer, ale zato se slušnými bolestmi hlavy. Divím se, že jsem vůbec došel domů v tomto stavu. Šlehnul jsem sebou do postele a kašlal na všechno kolem. Bylo mi to prostě a jednoduše jedno. Klidně ať si mě ty příšery sežerou!

Cosi mě zašimralo v nose. Kýchnul jsem. Pomalu jsem otevřel víčka. Jak jsem se vzpamatoval, podíval jsem se na hodinky. Bylo něco po třetí odpoledne. To jsem tedy spal pořádně dlouho. Při vztávání z postele se mi zamotala hlava, ale zvládl jsem to. Potácel jsem se ke skříni pro čisté oblečení, když tu najednou jsem zaslechl nějaké zvuky. Tohle je snad jen zlý sen! Ozývalo se to z obýváku, to jsem rozpoznal. Srdce vynechalo pár úderů. Jen jsem tam stál a neodvážil jsem se udělat jediný krok či pohyb, ani dýchat jsem se neodvažoval. Ale dolů prostě musím... Musím zjistit, co se to tu děje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Reikko Reikko | Web | 13. listopadu 2010 v 20:28 | Reagovat

*umřela z Gerardova: Copak, postavil se ti?* xDDDDDDD

2 Tabby Tabby | 28. listopadu 2010 v 21:27 | Reagovat

"To říkají všichni, dokud nepotkají Gerarda Waye,"  XD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama