Ghost Hunters (2)

12. listopadu 2010 v 14:36 | Iwet |  Ghost Hunters
GH2


Od té doby, co jsme navštívili onu stařenku, nám kšefty jdou jedna báseň. Najednou prostě mají všichni v domě duchy, nadpřirozené bytosti, příšery a devianty, které chtějí nutně zlikvidovat. Samozřejmě, že tam žádní duchové ani nic podobného nejsou. Ti řádí jen v šílených mozcích některých lidí. Duchové neexistují.

Nebo... možná... Poslední dobou si říkám, že začínám být lehce paranoidní. Nebo možná ne jen lehce. Ale když jsem doma sám, což jsem pořád, mívám divný pocit. Jako kdybych slyšel nějaké hlasy, viděl stíny... Asi mi už z toho duchaření vážně hrabe, ale někdy se nemůžu zbavit přesvědčení, že je to skutečné a opravdu se to děje. Mámm z toho docela strach. A to je co říct, Gerard Way se tak něčeho nezalekne!

xD

Sakra, kdo sem dal tu fotku?!
No nic.

Zrovna jsem seděl na svém gauči a koukal se na komedii. Docela dobrá, ta komedie. Smál jsem se u toho jako blázen. Dokonce tak, že jsem smíchy poplival obrazovku, a to ji mám sakra daleko! Kolem 23:45 jsem to vypnul, už se mi totiž chtělo docela spát. Šel jsem do koupelny, umyl se a pak jsem chtěl jít do ložnice uvelebit se do své krásné, velké postele, na které mám peřiny a polštáře povlečené růžovým povlečením s králíčky. Miluju králíčky! Jsou tak nevinní. Ne jako já.

Najednou něco podivně zaskřípalo. Lekl jsem se, ale nakonec jsem se uklidnil a pomalu jsem pokračoval v cestě do ložnice. Zase to zavrzalo. A pak zase a zase a... a najednou jsem zase viděl ten stín. Lekl jsem se tak, že jsem spadl na zem. Najednou byla tma, vypadla elektřina. Netuším proč, vypadalo to, jako by zářivka vybouchla. Létaly z ní jiskry. To už jsem byl vyděšený k smrti. Seděl jsem na zemi, nevěřil svým očím a najednou... něco kolem mě proletělo! Určitě kolem mě něco proletělo! Cítil jsem to, ale nic jsem neviděl. Srdce mi bušilo tak, že jsem si myslel, že se mi každou chvíli vyrve z hrudi a nechutně se rozplácne na protější zdi. Dech se mi taky skoro zastavil. Přivíral jsem oči, abych nic neviděl. Sice nevím, co jsem se bál, že uvidím, ale bál jsem se, to jo.
Zase to vrzání! A pak kvílení větru. Připadal jsem si jako v laciném hororu, na které se občas koukám. Najednou jsem nějak z dálky uslyšel zvonění. Slyšel jsem kroky. Někdo tu je se mnou, cítím to. Otočil jsem se a...

"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!" zaječeli jsme oba najednou. Neviděl jsem, kdo to je, ale duch to očividně nebyl. "Gee! Gee klid! To... to jsem přece já! B-Bert!"
Vyskočil jsem nahoru a hmatal jsem po tváři a vlasech té postavy. Byl to on. "Jé, ahoj Berte. Co tady děláš? A jak ses dostal dovnitř?! A-"
"Ticho! Projížděl jsem kolem, tak jsem si řekl, že se zastavím. Zvonil jsem na tebe, ale asi jsi to neslyšel, protože nikdo nešel otevřít. Zkusil jsem kliku a bylo odemčeno, tak jsem vešel. Dole se svítilo, ale ty nikde. Nahoře byla tma. Tak jsem se šel podívat a viděl jsem, jak se válíš po zemi.... Co to sakra bylo? To jsi nacvičoval nějaké nové číslo? Gee, já vím, že je ta práce pro tebe důležitá, pro mě taky, ale že bych to tak prožíval...?"
"J-jo. Teda vlastně ne! Počkat! Tím se úplně všechno vysvětluje. Ty kroky, zvonění, ale..." "Co ale? Gee? Nejsi nemocný? Nemám tě hodit do nemocnice? Vypadáš, jako bys před chvílí utekl z blázince." "Ne proboha! Nic mi není. Ale pojď se mnou dole, všechno ti řeknu."

Musel jsem vypadat komicky. Hlas se mi zadrhoval, rozšířené zorničky, rozcuchané vlasy, prostě hotový cvok. Uvařil jsem sobě i Bertovi silné kafe a vše mu popovídal. O tom, že se mi pořád zdá, jako kdyby tu se mnou někdo byl, díval se na mě. A taky o tom průvanu, o tom hnusným průvanu. To není obyčejný průvan. Je to podobný pocit, jako by na vás někdo dýchal. Je to jednoduše odporné a já nemám ponětí, co se to děje a jestli se to vůbec děje.

"Ale no tak, káámo. Tohle se m i v lapáku stávalo taky," chlácholil mě Bert. "Fakt?" zeptal jsem se s nadějí v očích. Bert se na mě usmál, pak převrátil oči. "Ne, jenom tě chci uklidnit." "Sakra Berte! Nedělej si tu ze mě srandu! Jsem posranej strachy, chápeš?" "No tak, Gee. To už ti jenom vynechává z těch našich podvodů, víš? Hele... Zkusíme si všechny ty jevy nějak vysvětlit, jo? Snad tě to přesvědčí, že je vše v pořádku."
"Ok. Takže nejdříve to zvonění. To byl zvonek, když jsi přišel. Ty kroky jsi byl taky ty. Pak to skřípání.." koukl jsem na Berta, který napjatě poslouchal. "Hmm, nemůžou to být třeba trámy? Nebo okenice? Tenhle barák je dost starý, ne? Nebo třeba sousedi, co bydlí nad tebou?" "Ok, takže dejme tomu, že skřípání se vysvětluje." Stejně jsem tomu nevěřil.
"Ten stín, to může být co?" "Nevím, možná něco z ulice," pokrčil rameny Bert. "Fajn, dejme tomu, že to tak je. Pak ještě ten vánek nebo průvan nebo co to sakra je. To mi vysvětlíš jak, no?" "Gee, já... já nevím! Je to pěkně na hlavu! Prostě na to zapomeň nebo zavolej psychoušovi!" "Ale no tak, klid! Ještě je tu ta žárovka. Nepůjdeme se na ni podívat?" Berty kývnul na souhlas a zvedl se ze židle.

Postavil jsem pod místo, kde byla žárovka stolek a Bert na něj vylezl. Byl na něj docela pěkný pohled.... Musel jsem si nenápadně dát facku. Na co to zase myslím?! Bert si ale nejspíš všiml, že se fackuju a asi mu to přišlo dost divné, soudě podle výrazu jeho tváře. Raději začal prozkoumávat žárovku. Dotkl se jí. V tom to šíleně prsklo a Bert zaječel. Taky jsem zaječel, vyděsilo mě to. "Dobrý, to je v po-ho-dě," říkal si Bert a znovu se na tu žárovku podíval. Čelist mu spadla až někde pod kolena.

"Co je?" zeptal jsem se jej. "Divný. To je dost divný, kámo. Ta žárovka je prasklá, ale nezdá se mi, že by to způsobila elektrika nebo něco takovýho. Rozbilo se to zvenku. Nemohl jsi to být ty, jak jsi tu šaškoval na zemi?" "Tak to těžko." "Hele, pořešíme to zítra, jo? Už na to prostě nemám nervy." "Ne, Berte! Počkej! Já.. já tu nebudu sám!" "Proboha, Gerarde Wayi! Chováš se jako nějaká hysterka!" Prosebně jsem na něj zíral.

"Uáá, no tak fajn! Zůstanu přes noc, spokojenej?!" Úchylně jsem se zašklebil a kývl hlavou. Potom jsme s Bertem odešli do ložnice a já se rozvalil na mou postel. Bert stál ve dveřích. Mrknul jsem na něj, zatímco on pozoroval to povlečení a potom zavrtěl hlavou. "Ne. Snad si nemyslíš, že budu spát s tebou v posteli. Ustelu si klíďo na zemi, jsem zvyklej." Vzal si jeden polštář a deku a fakt si na tu zem lehl. Zklaman jsem zamručel a popřál mu doboru noc. Hajzl... Zkazil mi moje nadržené myšlenky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Reikko Reikko | Web | 12. listopadu 2010 v 15:41 | Reagovat

MU HE HÉ :D

2 Iwet Iwet | 12. listopadu 2010 v 18:39 | Reagovat

[1]: Pakouši :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama