Never fall asleep, you won't wake up (5)

6. července 2010 v 21:37 | iW |  Never fall asleep, you won't wake up
NFA,YWWU
Uffffff. Trošku jsem mákla a nový díl je na světě. Je zajímavé, jak jednoduché to bylo. Vážně mi to chybělo :) Nezbývá doufat v to, že mě nápady ještě neopustily.

Enjoy it ^^


IX.
Bum. Gerard prudce otevřel oči. Div mu nevyskočila duše z těla, ani protáhnout se nestihl. A zase. Opět se lekl. Vycházelo to z Frankova pokoje. Seděl, poslouchal a třel si oči. Když ten zvuk uslyšel potřetí, neváhal. Postavil se na nohy, běžel ke dveřím a prudce je rozrazil.

Frank se vyděšeně otočil. Nahodil tázavý pohled. Stál u okna a rozhrnoval závěsy. Když do pokoje vešlo světlo, Gerard zamžoural a zakryl si dlaní oči.

"Co tady děláš?" "Co by? Spadl mi budík..." Ukázal na zem. Gerard se podíval tím směrem a viděl budík, zcela na padrť. Trpce se usmál. "Myslím, že ten už nebude mít tu čest." "Jakou čest?" "Vyhánět tě z postele." Frank jej nechápavě pozoroval. Potom se rozhodl pokračovat v rozhrnování závěsů. Gerard už se neptal na ty další dvě rány, raději odešel pryž z pokoje.

Zamířil do koupelny. Trochu si upravil vlasy a obličej. Poté vešel zpět do obýváku a postavil se do kuchyňského koutu. Chvíli váhal, než otevřel správnou poličku s kávou. Vítězoslavně se usmál, když vytáhl tu malou krabičku. Ještě dva hrnky, voda, cukr a mohlo se pít. Dělal rovnou dvě, protože věděl, že si Frank jistě dá také.

Gerard uslyšel, jak se prohla pohovka. Podíval se za sebe a spatřil rozespalého Franka, jak se protahuje. Vypadalo to komicky, takže není divu, že se začal hihňat.
Potom vzal dva plné hrnky, položil je na stůl a sedl si vedle Franka.

"Vůbec si nepamatuju, jak jsem se dostal do ložnice," pověděl Frank a oči mu tikaly z jedné strany na druhou. "Přenesl jsem tě tam." Mlčel. Raději uchopil do rukou hrnek a začal pít. Vypadal nepřítomně, zřejmě přemýšlel. Gerard pokrčil rameny a také vzal do rukou svůj hrnek.
"Jdeš do práce?" prolomil po chvíli mučivé ticho. "Jak jinak." "Kde vůbec pracuješ?" "Do toho ti nic není." "Ale no tak, Frankie... Nemusíš se stydět. Co mám říkat já, propuštěný z vězení, bez práce..." Frank na něj chvíli zíral a mlčel. Potom položil hrnek s nedopitou kávou zpět na stůl. "Jdu." "Ale..." "Kdyby ses nudil, můžeš mi tady trochu uklidit. A nebo by ses mohl zabývat hledáním nějaké práce. Pokud tu se mnou chceš bydlet, tak se připrav na to, že tě nebudu živit." "Dobře." Frank došel v doprovodu Gerarda ke dveřím, oblékl se a vyrazil.
"Měj se, Frankie." "Neříkej mi Frankie!" zavrčel nahlas, aniž by se otočil. Gerard s úsměvem počkal, než zajde za roh a potom zavřel dveře.

Máš před sebou další den.

Gerard se posadil na gauč a přemýšlel. Když si vzpomněl, jak se Frank naštval, když ho oslovil 'Frankie', dal se do hlasitého smíchu. Přece mu to nikdy nevadilo. Možná je to způsobeno nějakou vzpomínkou na Trenta, ten mu tak říkával často.
Po chvíli ho přemýšlení začalo nudit. Počítal čas do doby, než se Frank vrátí, aby si nepřipadal tak sám. Dům bez Franka byl tak prázdný a černobílý. I když s ním to také nebylo nic úžasného, alespoň si měl Gerard s kým povídat.

Spíš se s kým hádat.

Zrovna umýval hrnky od kávy, když si vzpomněl na ten rám obrazu v komoře. Položil hrnek na linku a zamyslel se. Než se však stačil vzamatovat, stál přede dveřmi do komory. Nevěděl proč, ale nechtěl tam znovu jít. Bylo to, jako kdyby se Frankovi přehraboval v myšlenkách. Nebo jako kdyby celý Frankův život byl napsán do listů papírů, které by bezohledně polil a pošpinil zbytky kávy ve stále neumytém hrnku na lince.
Několikrát se napřahoval po klice, ale vždy ucukl.

Vždyť se nemáš čeho bát, jen jdi.

Bylo to poprvé, co jeho vnitřní hlas zněl tak zlomyslně. Proto neměl to srdce mu odolat. Otevřel dveře, nahmatal vypínač a rozsvítil. Pomalu procházel úzkou uličkou a dával pozor na věci poházené po policích. Nechtěl nic zničit a všechno tady vypadalo tak zranitelně. Došel až na úplný konec a opět spatřil rám toho obrazu. Chvíli jen tak stál a jeho hlava by se dala nazvat popelnicí, protože se mu v ní povalovaly kusy rozbitých a špinavých myšlenek. Jeho ruce se však vrhly vpřed a uchopily do rukou ten rám. Začaly jej tahat nahoru, velice pomalu. Byl docela těžký, nečekal, že až tak. Když jej konečně vyndal, utřel si rukávem zpocené čelo. Podíval se na rám. Nebyl to však jen rám, byl v něm obraz, jak ostatně předpokládal. Byl ale otočený na druhou stranu. Tady ho převracet nemohl, bylo tu mnoho věcí a málo místa. Rozhodl se jej tedy vynést ven, na denní světlo. Sice ho moc oknem nepadalo, ale bylo to lepší, než mrtvé světlo v komoře.

Když byl Gerard i s obrazem venku, posadil se, otočil obraz a trochu jej zvedl, aby na něj viděl. Zatajil se mu dech, když to uviděl. Během sekundy mu hlavou proletěly desítky, možná stovky vzpomínek. Z obrazu se na něj usmíval Frank. Ten Frank, jakého si pamatoval z desítek nocí a dnů strávených po jeho boku. Zřetelně si pamatoval na den, kdy tenhle obraz vznikl jeho rukou.

Gerarda vždycky bavilo malovat. Když byl mladší, byl to způsob, jakým utíkal od reality. Měl doma stovky obrázků a nákresů. Nejvíce ho bavilo vymýšlet nové komixové postavy. Pak se vždy pokoušel vymyslet nějaký příběh, do kterého by je mohl použít. Jenže to mu moc nešlo. Možná právě na tom ztroskotal jeho první velký sen - stát se profesionálním malířem komixů. Vzpomínal, jak moc chtěl jít na střední uměleckou školu. Jenže všichni jej od jeho snu zrazovali, tak si nakonec vybral ekonomiku. Spíš matka mu ji vybrala. Nikdy se s tím úplně nesmířil. Ještě teď mu bylo teskno, když si vzpomněl, že kvůli téhle chybě je jeho život možná mnohem horší, než by byl. Sice by určitě neměl vše, kdyby šel na uměleckou školu, ale alespoň by dělal to, co by jej skutečně bavilo. Někdy měl pocit, že mu to možná i šlo, ale když slyšel kritiku ostatních, vždycky se takového pocitu rychle zbavil. Po tom, co dostudoval i vysokou školu, stejně nemohl sehnat práci. Proto skončil jako amatérský malíř. Dělal to jen tak, pro zábavu. Když se to Frank v době, kdy spolu měli docela spokojený život dověděl, chtěl, aby jej nakreslil. A tak vznikl tenhle akt.

Když Gerard seděl a díval se na obraz, najednou měl šílenou chuť si zase něco namalovat. Přejel prsty po vlasech namalovaného Franka a rozhodl se obraz vrátit na jeho místo. Láskyplně jej tam odnesl a zavřel za sebou dveře komory. Vážně si v té místnosti připadal zvláštně.
Pomalu se chýlilo k poledni a Gerard zoufale po domě hledal tužku a papír. Nějaké papíry, co našel, by se možná daly použít, ale tužky žádné. Když prohledal snad úplně všechno, rozhodl se skočit do města. V kapse nahmatal ještě nějaké peníze, co mu zbyly z jeho nedávného nákupu. Přehodil si přes ramena bundu, nazul si body a vyběhl ven. Pak si ale uvědomil, že není zamčeno. Vrátil se tedy pro klíče a zamkl za sebou.


X.
Nejdřív se jen tak toulal městem, ale pak si řekl, že by možná bylo dobré přece jen malinko zvýšit tempo. Frank se může z práce vrátit kdykoliv a nebyl by rád, kdyby našel dům zamčený s nikým uvnitř. Možná má s sebou klíče, ale tím si Gerard nebyl moc jistý.
Byl to takový ten typ, který si vždy musel být vším alespoň minimálně jistý. Nejistota jej utlačovala a způsobovala mu nepříjemné chvění v břiše.

Venku bylo opravdu krásně, počasí přímo vybídalo k procházce. Gerard by se rád prošel, ale ne tady. Chtěl vyrazit někam do přírody, kde by jeho duše znovu získala alespoň špetku svobody, kterou pět let tak moc postrádal. Teprve teď si uvědomil, jak mu chyběly zcela běžné věci, jako bylo například nakupování.

Stál ve frontě a jeho pohled směřoval do neznáma. V košíku měl pouze tři věci - nejlevnější skicák a tužky, jaké zde našel. Fronta mu připadala nekonečná. Možná to bylo způsobeno tím, že se tak moc těšil, až skicák otevře a tužka vedená jeho rukou se ladně roztančí po papíru. Dobrá... možná ne až tak ladně. Přece jen už dlouho nic nemaloval, možná to už ani neumí.
Dají se takové věci vůbec zapomenout?
Nevím.


XI.
Gerard spokojeně opustil krám a se sáčkem v ruce se vydal na cestu zpět do domu. Byly už dvě hodiny odpoledne, čas, kdy se většina lidí z práce chystá domů za svými dětmi, rodinami, domácími mazlíčky...
Zaskočilo jej, jak rychle čas utíká. Asi hodně dlouhou dobu strávil zíráním na ten obraz.
Když si na něj vzpomněl, snažil se tu myšlenku zahnat. Bylo to, jako by se bál na to myslet... nebo jako by to měl zakázáno. Avšak místo toho, aby jeho myšlenky odbočily jiným směrem, ponořil se do nich ještě více.

Myslel jen na Franka. Na jeho nahé tělo, které se rýsovalo na tom plátně. Na plátně, které kdysi zelo prázdnotou, až teprve Gerardova ruka jej naplnila barvami.

Začalo jej zajímat, proč si ten obraz Frank nechal. Myslel si, že jej nenávidí. Že chce zlikvidovat všechno dobré, co mezi nimi kdysi bylo. Všechny vzpomínky. Vymazat Gerarda nadobro ze světa. Ale tak to zřejmě nebylo, protože ten obraz měl své místo v komoře. V místnosti, z které šel cítit pach minulosi a kus Franka, toho starého Franka, kterého Gerard tak moc dobře znal.
Chvíli jej napadlo, že si Frank onen obraz nechal jen proto, protože na něm vypadá dobře.
To je nesmysl, víš to.
Ano, vím - okřikl své svědomí a opravdu se snažil, aby myšlenky konečně nabraly jiný směr.
Zrovna procházel kolem malé knihovny kousek od domu, když najednou uslyšel zaskřípání dveří a uviděl vycházet dvě postavy.


XII.
"Ahoj, Franku!" řekla Lisa hned, jak uviděla Franka vcházejícího do dveří malé knihovny. "Ahoj," pozdravil malinko ospale a namířil si to rovnou ke svému stolu.
"Opět lepení kódů?" otázal se otráveně. "Už to tak vypadá. Ale neboj, není toho už moc. Zítra se zase budeš moci vrátit k řazení vrácených knih zpět do polic." "Paráda," procedil mezi zuby tak, aby to neslyšela a poslušne si sedl za stůl.

Hromada knih byla tak velká, že přes ni stěží viděl na druhou stranu. Není divu, byl docela malý. Měřil něco málo přes 160 centimetrů. Zřetelně si vzpomínal, jak se kvůli své výšce trápil. Vždycky býval nejmenší chlapec ze třídy. Našli se i tací, co se mu za to rádi posmívali. Jednou dokonce skončil s hlavou v záchodě. Možná nejen jednou. Ale na to už si naštěstí nepamatoval.
Ten mindrák v sobě měl do té doby, než mu na tom úplně přestalo záležet. Časem totiž v životě poznáte tolik špatných lidí, tolik toho poserete a zažijete, že ve finále je vám nějaká výška úplně lhostejná. A tak to bylo i teď.
Pustil se do lepení kódů a u toho dále přemýšlel. Bylo až k smíchu, když si vzpomněl, jak tuhle věc tenkrát řešil a teď by si na to dlouhou dobu ani nevzpomněl. Přál si být zase malým děckem, jako každý muž v jeho věku, jehož život není zrovna nejrůžovější.

Den v práci ubíhal překvapivě rychle. Pro samotného Franka to bylo překvapením. Bavil se přemýšlením a občas tím, jak se Lisa ve předu dohadovala s babičkami, které vracely své oblíbené romány (nebo spíše nevracely, jelikož zapomněly, že je vůbec půjčené mají).

Na chvíli se v jeho mysli objevila myšlenka na to, proč vlastně Lisu nikdy nepozval ven. Ouha. V hlavě mu začala blikat kolonka s malými nápisy "GAY GAY GAY"... Začal se smát, ale zanedlouho opět zvážněl.

Franku, uvažuj. Táhne ti na třicet. Pomalu, ale jistě. Dosud jsi potkal dva kluky - Trenta, kterého jsi miloval a který už nežije a Gerarda. Ani s jedním ti to nevyšlo. Už víc jak pět let jsi s nikým nechodil, jediný fyzický kontakt jsi zažil maximálně se svou rukou. Možná by bylo na čase přemoct to v sobě a pozvat Lisu někam ven, dokud je čas. Dokud má zájem.

V jeho hlavě se objevil zmatek. Obrovský. Vždyť přece nejde, aby, čistě teoreticky, žil po zbytek svého života se ženou. Možná měl i děti. A co Gerard?

Co Gerard?! Nic! Vůbec se o něj nemusíš starat.

Užíral se těmito myšlenkami po zbytek pracovní doby. A když Lisa procházela kolem a dávala špinavý hrnek od kávy do dřezu, něco v něm se neudrželo a řeklo "Liso? Byl bych vážně moc rád, kdybys... kdybychom... si třeba někdy po práci zašli na kávu."
Lisa se na něj otočila s úsměvem na rtech. "Vážně?" "Ano, byl bych moc rád. Doma se věčně nudím. A navíc... už dlouho jsem si s nikým nepopovídal." Lisa se zamyslela. "Dobře. Co třeba dnes, máš čas?" "Ano, dnes by to šlo. Jen si zajdu pro něco domů a můžeme vyrazit." Lisa se usmála a odešla dopředu, jelikož zacinkal zvonek oznamující příchod nějaké další babičky, co zcela zapomněla vrátit svůj dávno pohřbený román.

S tím "něčím", co si potřeboval vyzvednout, Frank lhal. Prostě a jednoduše chtěl zkontrolovat Gerarda. A také mu oznámit, že dnes se vrátí domů zřejmě až v pozdějších hodinách. Nevěděl, proč to chce udělat. Klidně by mohl jít s Lisou na kávu jen tak a Gerarda nechat doma, aby přemýšlel nad tím, kde Frank právě je a jestli se vůbec vrátí. Netušil, proč mu dělá dobře představa, že na něj Gerard myslí a možná se o něj i bojí.

"Frankie, můžeme vyrazit!" Frankie.. neměl rád to oslovení. Bylo to tak přehnaně sladké.
Lisa nakoukla do místnosti s Frankovým stolem. Už na sobě měla kabát. Frank se jen usmál, nechal kódy a knihy ležet na stole a následoval ji. Oba vyšli ze dveří knihovny a on se dokonce začínal těšit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 KiKuShQa KiKuShQa | Web | 7. července 2010 v 9:12 | Reagovat

Ako to že tešiť??..keď je s Lisou??žiadne také!..xD
Od začiatku si to predstavujem ako Frerard...dúfam že to tak ja skončí..x)je to celkom divné..strašne ma zaujíma úrečo si nechal ten obraz..možno je to len blbosť že an to aj zabudol alebo nemá dosť veľký kôš alebo niečo..xDlen proste chcem vedieť prečo si ho nechal..xDa ešte by ma zaujímalo prečo sa vykašlala na Geeho a ide s Lisou na kávu..veď tú si môže dať aj s ním..xD

2 Dark_Butterfly Dark_Butterfly | 8. července 2010 v 1:41 | Reagovat

tohle bude nemilé setkání :D

3 Nv Nv | E-mail | Web | 15. listopadu 2011 v 17:44 | Reagovat

Třídní původ? Moji předkové byli neandrtálci, takže díky za info:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama