Never fall asleep, you won't wake up (4)

7. března 2010 v 15:51 | Iwet |  Never fall asleep, you won't wake up
Děkuji za milé komentáře. Snad nezklamu :) Pište, co si o vyvíjení příběhu nadále myslíte, díky.Tenhle díl bude možná trochu kratší, ale nevadí.
Enjoy :)



VII.
Gerard se ještě chvíli díval na dveře, které Frank před chvílí zabouchl a odběhl pryč.

Nevěděl, co bude dělat, než se vrátí. Nejdříve se posadil na pohovku a zapl televizi, jak mu jeho známý řekl. Pomyslel nejdříve na slovo kamarád, ale věděl, že oni dva byli vše, jen ne přátelé. Ironicky se usmál a začal se věnovat přeblikávajícímu obrazu televize. Běžela akční komedie, takové filmy jej nikdy nebavily. Raději by se podíval na nějaký horor. Když už by se měl dívat na komedii, tak na pořádnou. S neohraným, inteligentním humorem.

Obraz zhasl. Gerard seděl a nechtěl se znovu ponořit do svých myšlenek, jelikož věděl, že pak by se už nemusel vynořit. Nervózně si pohrával s prsty u rukou a modlil se, aby se Frank vrátil co nejdříve. Celkem ho překvapilo, že jej nevyhnal. Věděl, že Frank je citlivý a je v něm nemalá dávka soucitu, ale že by jeho soucit dosahoval až takových rozměrů? Gerard sebou ošil. Raději vztal a napadlo jej, že by mohl prozkoumat dům. Nevinně se usmál. Nejdříve zapadl do ložnice.

Nebýval náhodou Frank vždy čistotný a pořádkumilovný?

Když se tak díval na hromady oblečení, neustlanou postel, budík svalený na zemi a otevřenou skříň, tak věděl, že se určitě něco změnilo. Frank se změnil. Nějakým zázrakem asi také přeházel své životní hodnoty. Gerard nenáviděl uklízení a takový nepořádek mu přímo vyhovoval. Sehl se a vzal jedno tričku z vršku hromady oblečení. Tenhle kus oblečení neznal, ale když k němu přičichnul, voněl po něm. Tu vůni by poznal kdykoliv mezi všemi ostatními. Nejspíš opravdu miloval.

Kdysi. Bylo to vše tak jednoduché...

Rozhodl se, že rozhrne závěsy, aby do tohoto pokoje alespoň jedinkrát zavítalo světlo. Byl přesvědčen, že Frank ty závěsy neodhrnul už delší dobu. Musel přivřít oči. Venku bylo totiž opravdu krásně, slunce svítilo a obloha byla modrá. Podíval se na hodiny na zdi. Bylo něco málo po poledni. Kdy se asi Frank vrátí? Gerard by byl nerad, kdyby ho přistihl v prolézání jeho domku.

Než opustil ložnici, naposled se podíval na světelnou masu pronikající oknem do pokoje. Světlo bylo všude a pokoj najednou působil tak pozitivně. Usmál se a odešel. Opatrně zabouchl dveře. Rozmýšlel se, kam dál by se mohl podívat. Napadla ho koupelna, ale co zajímavého by se tam dalo najít? Zarazil se. V tenhle okamžik si uvědomil, že zřejmě vážně něco hledá. Jenže nevěděl, co to je. Možná střípky dávné minulosti rozmetené po tomto domě tak, aby je nenašel nikdo jiný, než jejich majitel.

Po váhání otevřel dveře do komory. Byla malá a neosvětlená. Gerard natáhl ruku k vnitřní zdi, aby našel vypínač. Dotek byl nepříjemně chladný, až jej to donutilo ruku zase stáhnout. Za chvíli to udělal znovu a úspěšně. Skoro přímo nad hlavou se mu rozsvítila malá žárovička.

Radostně se usmál a prohlédl si místnost. Po obou stranách se rozkládaly poličky. Vzadu byly o stěnu opřené nějaké větší věci, které se nevlezly do polic. Byly to převážně obrazy a nějaké kresby. Gerarda nejdříve zaujala krabička na jedné z polic. Opatrně ji vzal do rukou. Na jejím víku byl prach, i když ji měl Frank před nedávnem vytaženou a našel v ní onen papír, který jej tak rozesmutněl a zároveň rozesmál svou naivitou.
Gerard prach otřel. Jeho prsty uchopily víko a odklopily jej. Neměl odvahu dotknout se či vytáhnout nějakou věc ven. Bál se. Srdce mu tlouklo velice rychle. Nerozpoznal žádnou věc z těch, které v krabičce našel. Jen mu nedal pokoj ten úhledně složený kus papíru. Stál tam docela dlouho, už už napřahoval ruku, aby ho vyňal z krabice, rozložil jej a horlivě se pustil do čtení. Neudělal to. Myslel si, že jsou věci, které ani nestojí za to, aby o nich věděla nepovolaná osoba. Zajímalo ho, co tam je, ale jeho čest nedovolovala zneuctění té Frankovy. Polkl. Zavřel víko krabice a ještě naposled po něm přejel prsty. Položil ji na místo, ze kterého ji vzal.

Opět se začal rozhlížet po malé místnosti. Na tváři se mu vyčaroval nepatrný úsměv. Tato místnost v něm vyvolávala jakýsi zvláštní pocit. Připadalo mu, jako kdyby to tady znal, jako by některé věci a vzpomínky uložené zde patřily i jemu, i když věděl, že zřejmě nebudou úplně nejlepšího rázu. Prstem přejížděl po policích a skoro u každé věci se zastavil. Jen si ji prohlédl, už ji nebral do dlaní. Snažil se jen vzpomínat na ty dobré věci, které v jeho minulosti přece jen byly, ale byly převršeny těmi špatnými.

Zarazil se. Spatřil rám. Rám obrazu. Připadal mu velice povědomý. Chvíli se snažil vzpomenout si. Nedařilo se mu to. Chtěl vidět ten obaz, kterému rám zajisté patří. Už natahoval ruku, zvědavost jej přemáhala, když se otevřely dveře. Lekl se, srdce se mu rozbušilo ještě víc. Nevěděl, co má dělat. Roztřeseně tedy zase stáhl ruku zpět a bleskově vyšel ven z komory. Cestou se dotkl vypínače, aby zhasnul světlo decentně osvěcující místnost.

Frank si zouval boty, když vzhlédl nahoru. "Cos tam dělal?" optal se zvědavě a opět se věnoval své práci - rozvazování tkaniček. "Hledal jsem jen něco, čím bych se mohl zabavit." "Doufám, že ses mi nehrabal ve věcech," hlesl Frank hořce. Na věšák pověsil bundu a přejel po ní prsty, aby narovnal skrabatělou látku. Probodl Gerarda pohledem a potom si to namířil přesně ke dveřím ložnice. Když se dotkl kliky, stiskl ji a vešel dovnitř, zase zavřel. "Bože můj, tolik světla! Proč jsi rozhrnul závěsy? Proč jsi vůbec byl v mé ložnici?!" vydal ze sebe naštvaně.
"Nevím, vážně jsem se nudil. Bylo tam tak šero a pochmurno, že jsem neodolal. Je třeba do života vnést malinko světla, nemyslíš?" Frank zavrtěl hlavou, aby Gerard nepoznal, že ve skrytu duše jej vlastně potěšila ta oslepující záře proudící pokojem. Znovu otevřel dveře a zmizel za nimi. Gerard založil ruce na hrudi a usmál se. Rozhodl se posadit na sedačku. Pravou nohu si pohodlně přehodil přes levou. Čekal, až se Frank vrátí, protože nezapomněl na to, že spolu chtěli mluvit o Trentovi. Tedy, Frank to chtěl. Gerard doufal, že se to mezi nimi po tolika lety konečně vyjasní. Že až se Frank doví pravdu vycházející z jeho úst, uvěří jí a odpustí mu.



VIII.
Tak naproti sobě seděli a ani jeden neměl co říci. Gerard vyčkával, až se Frank začne ptát. Ten však seděl naproti pohrávajíc si s prsty na rukou. Působil velice neklidně. Zoufale si uvědomoval, že ty správné otázky jsou někde nadosah, ale neměl jasnou představu, jak by měly znít. Ještě chvíli pečlivě rozmýšlel a vybíral slova, když se rozhodl otevřít svá ústa.

"Nuže. Mohli bychom začít, aby se to zbytečně neprotahovalo. Určitě to pro tebe není příjemné a pro mne dvojnásob. Takže... Ty tvrdíš, že Trent byl... šmejd?" Dělalo mu obrovský problém vyslovit ty tři poslední slova, jelikož jim sám neveřil nebo, v horším případě, nechtěl věřit.

"Ano. Neurážej se. Můžu ti to shruba shrnout, pokud chceš.." Frank chvíli váhal, ale nakonec kývnul hlavou na znamení, že může začít.

"Dobrá tedy. Nevím přesně, jak bych měl začít, abych byl co možná nejpřesnější. Nechci, aby sis myslel, že jsem Trenta zabil jen tak, pro vlastní potěšení. Tak to nebylo. Víš, že jsem tě miloval, ty to víš. O to horší pro mě bylo, když jsme se tenkrát pohádali. Pamatuješ? Hrozně jsi křičel. Vyčítal jsi mi, že nejsem takový, jak sis přál. Že jsem úplně jiný. Já se naštval a začal ti vysvětlovat, že tak to v životě nechodí, že nejde najít někoho dokonalého. Ale i přesto jsme se rozešli. Když jsem tě pak potkal s Trentem, vřelo to ve mě, nechtěl jsem to ale dávat najevo. Víš, mě na Trentovi něco hrozivě znepokojovalo. O to větší strach jsem měl, když jsem viděl a slyšel, co s tebou dělá. Nikdo ti neuměl pomoct, Franku. Ani v mé moci to nebylo. A tak mě napadlo jen to nejhorší. Musel jsem to udělat, abych tě zachránil před tebou samým.
Jistě si pamatuješ na svoji drogovou závislost, nebo ne? ... Nemusíš nic říkat. To on tě do toho navezl. Udělal to tak, aby to vypadalo, že ses do toho dostal sám, že jsi naprostý magor a on si hrál na nejsvatějšího tak, že všem namlouval, jak se ti snaží pomoci, jak nechápe, žes do toho spadl. Ve skutečnosti to bylo úplně jinak. On chtěl získat tvoji důvěru a lásku, aby potom mohl získat všechen tvůj majetek. Respektive majetek tvých rodičů, který jsi měl zdědit. Nikdy mu na tobě nezáleželo. Vím, že mi nechceš věřit... "

Gerard teď vypadal taky nervózně, hlas se mu na konci vyprávění poněkud třásl. Frank jen seděl se sklopenou hlavou. Bylo vidět, že přemýšlí.

"Nemusíš mi věřit." "Nevím, čemu mám věřit," vypravil ze sebe šeptem a dále se věnoval zkoumání špiček svých nohou.
"Nechám tě tady, asi potřebuješ být sám." Gerard se opatrně zvedl a kráčel ke dveřím. Vzal z věšáku bundu a jeho ruka chtěla uchopit kliku.
"Počkej! Neodcházej, prosím. Já.." Frank se prudce zvedl z křesla. Muž s černými vlasy, volně padajícími do vážně vyhlížející tváře se zarazil a tázavě se zadíval na malou osobu. "Já... nepotřebuju být sám! Už tak dlouho jsem sám, každý den je pro mě stejný, stejně marný. Neodcházej, prosím, prosím! Mám pocit, že se z toho zblázním!" "Frankie..." Gerard přišel k Frankovi a pokusil se jej obejmout. Jenže on jej od sebe odstrčil. V jeho očích se odráželo zoufalství, ale bylo tam však i něco, co by se možná dalo rozfoukat do jiskřičky naděje. "Nepotřebuju obejmout! ...Můj Bože! Ne, to já teď půjdu. Musím... musím si vyčistit hlavu, já..."
Už na nic nečekal, popadl svou bundu a vyletěl ze dveří, jako nekontrolovatelná střela. Gerard mlčky stál v půlce pokoje a pozoroval dveře.

Chtěl si zachovat svoji bezcitnost, kterou jej naučilo pět let strávených ve věznici, ale teď to nedokázal. Bylo mu jej líto. Avšak nemohl nic dělat.

Našel ve skříňce nad džezem trochu kafe a dal vařit vodu. Tohle bylo přesně to, co potřeboval. Těšil se na vůni čerstvé kávy. O to míň se ale těšil na to, až se Frank vrátí. Bál se. Nevěděl, co mu bude říkat, jestli ho má utěšovat, pomoci mu, nechat ho být či dokonce odejít z tohohle domu a nechat jej zase samotného.

Posadil se na pohovku, sem tam upil z hrnku, ale většinu času měl hlavu zakloněnou a přemýšlel. Když se Frank dlouho nevracel, žaludek se mu začínal poněkud stahovat. Přece jen, tohle je nejšpinavější část New Yorku, co když se mu něco stalo?

Máš o něj strach.

"Ne, nemám o něj strach!" zakřičel. Pak se zarazil. Zakroutil hlavou. Pomyslel si, že už začíná bláznit.
Když si vzpomněl na to, jak ho Frank vyrušil ve zkoumání komůrky, šibalsky se usmál a chtěl pokračovat. Už už se zvedal, když se rozrazily dveře. Otočil se. Stál tam Frank, kdo jiný. Byl zadýchaný, ale přesto vypadal velice klidně a smířeněji. Bundu odložil na věšák, boty pod něj. Mlčky se posadil na pohovku vedle Gerarda.

"Tak...?" "Tak co?" "Je ti lépe? Nechtěl jsem, aby-" "Jo, je mi líp." "Franku, poslyš, jestli nechceš, abych tu byl, pochopím to." "Ne, slíbil jsem ti, že smíš zůstat. Nemám důvod to měnit." "Dobrá."

Seděli tam, vedle sebe. Ani jeden nic neříkal. Pokoj začínala naplňovat hustá tma. Když se Gerard opovážil poohlédnout se po Frankovi, zjistil, že spí. Mírně se usmál. Pomalu a potichu se zvedl a otevřel dveře do ložnice. Potom vzal Franka do náruče. Ten se vrtěl, vypadalo to, jako kdyby se chtěl vzbudit. Když ho pokládal do postele a chtěl sundat jeho horké ruce ze svého krku, Frank se nepouštěl. "Neodcházej, prosím..." Mluvil ze spaní. Měl zavřené oči a šil sebou. "Potřebuju tě tady."

Gerard cítil, jak jeho tělem projel mráz a zároveň. Ty tři slova zněly tak děsivě. Chtěl zůstat, ale nechtěl využít jeho únavy a smutku. Proto jeho ruce položil na postel a zakryl mu prostředníčkem rty, když chtěl zase něco říct. Frank jen tiše zamumlal a otočil se na bok.

Přikryl jej a odešel z pokoje. Když zavřel dveře, na chvíli se o ně opřel a zavřel oči. Potom se také rozhodl odpočnout si. Lehl si na gauč a napadlo ho, že po dlouhé době bude spát někde, kde to určitě bude stát za to.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Dark_Butterfly Dark_Butterfly | 7. března 2010 v 21:23 | Reagovat

wow, to už je víc jak měsíc? páni, čekání za to stálo :) zajímalo by mě, co to bylo za obraz :)

2 KiKuShQa KiKuShQa | Web | 8. března 2010 v 16:36 | Reagovat

krásna časť...vyvíja sa to dobre..teším teším na další diel...xD

3 o o | 11. března 2010 v 15:13 | Reagovat

tohle jsme zhltla najednou, moc se stydím, že nemám tolik času číst, protože všechny tvé příběhy za to rozhodně stojí!!! Doufejme v lepší zítřky a rozhodně se o víkendu musím pustit do čtení *nadšeně očekává další díl čehokoli, protože vše  TEBE je úžasný*

4 o o | 11. března 2010 v 15:15 | Reagovat

od TEBE (omlouvá se, už ani neumí psát, za vše může ta příšerná škola, kam pospíchá nazpět)

5 FANTOMAAAAAS FANTOMAAAAAS | 15. března 2010 v 17:34 | Reagovat

byl jsem zde FANTOMAS!!!!!!:P:P:P:P
.....přemýšlej kdo sem xD..a pak mi to napiš xD

6 Bukwice Bukwice | 31. března 2010 v 20:13 | Reagovat

Nádhená story, už se těším na pokračování :) nemůžu se dočkat ...

7 KiKuShQa KiKuShQa | Web | 21. dubna 2010 v 19:06 | Reagovat

kedy bude dalšie??....O_o??...alebo in the shadows alebo hocičo!!!....prosíím....teraz nikde nie sú žiadne nové veci....abstinenské príznaky...xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama