Never fall asleep, you won't wake up (3)

29. ledna 2010 v 17:53 | Iwet |  Never fall asleep, you won't wake up
Doufám, že zanecháte nějaké potěšující komentáře, protože nevím, co si o tomhle příběhu myslet. Myslím, že se v tom odráží část mojí psychopatické dušičky. To ale nemění nic na tom, že mě to baví.


III.
Byla neděle, když se Gerard rozhodl podniknout onu osvobozující výpravu za někým, z koho měl strach. Uvažoval o tom, že je docela praktické mít strach ze strachu. Když máš z něčeho strach, tak to nevyhledáváš. Takže nevyhledáváš právě strach, pokud se ho tak moc bojíš.

Strach.

Šel pomalu, docela se loudal. Pořád si užíval svobody, kterou mu život konečně daroval. Rozhlížel se kolem, snažil se vnímat kouzlo všech domů, které ho obklopovaly, všech stromů, přírody, které tady pořád ještě kousek zbylo. Přesto ale dýchal ovzduší smutku a dávné opuštěnosti.
Mraky už nebyly tak černé, jako včera.
Naštvalo ho, když v noci začalo pršet a on stále spal na lavičce. Možná proto mu došlo, že tohle není život. Alespoň ne prozatím. Tohle je jen pocit svobody, který tě bude chvíli krmit a potom odejde.

Nechceš ho nechat odejít, viď?

Cesta mu najednou připadala kratší. K večeru už stál před tím domem. Byl docela unavený. V krku se mu najednou udělal knedlík. Prsty se mu roztřásly, nervozita prostupovala celým jeho zničeným tělem. Nenáviděl tyto a podobné pocity jakékoliv nejistoty. Ani nevěděl, že najde osobu, kterou hledá. Třeba už zde nežije.

Chvíli jen tak postával. Snažil se upravit. Nechtěl si to připustit, ale chtěl udělat dojem, i když věděl, že to půjde těžko. Srovnal černou košili a přejel dlaněmi i po rozervaných, tmavě modrých jeansech. Strašně rád by si v tuto chvíli nasadil sluneční brýle, aby mu nebylo vidět do očí. Žádné u sebe neměl.

Prohrábl si vlasy a udělal několik kroků vpřed, vystoupal po schodech. Chvíli trvalo, než napřáhl ruku ke dveřím a zaklepal. Ustoupil o krok a čekal. Nikdo nešel. Zkoušel to znovu, ale pořád nic.
Možná není doma. Nebo ti nechce otevřít...
Pokrčil rameny a posadil se na jeden z výše postavených schodů. Pozoroval okolí. Skoro nic se tady nezmněnilo od dob, co tu byl naposled. Pořád to byla jen jedna malá, nepodstatná, špinavá ulička na New Yorském předměstí. Už se začínalo stmívat. Hlavu měl sklopenou a sledoval špičky svých bot, když uslyšel kroky.

Blížila se k němu malá, temně vyhlížející postava. Zatnul zuby a párkrát se kousl do jazyka. Zase se třásl a pocítil nutkavou potřebu jít na záchod.


IV.
Frank se vzbudil do poměrně pěkného rána. Bylo mnohem lepší počasí, než předešlý den a to mu celkem zvedlo náladu. Všechno je nějaké lepší, když venku svítí slunce a přímo vás nutí vztát z postele.

Dopoledne strávil sledováním televize a louskáním oříšků. V krámu na rohu ulice mají jeho oblíbenou značku, takže si je někdy kupuje, když na ně dostane chuť.

Po obědě složeného z jednoho rohlíku s máslem se rozhodl projít se. Šel se do koupelny malinko upravit. Dokonce si namaloval oči, už to dlouho neudělal. Učesal se tak, jak to dělával za jeho rebelských let a připadal si velice příjemně. Jako kdyby se začal ztrácet v té krabici se vzpomínkami. On sám byl jedna velká vzpomínka, avšak rozdíl byl v tom, že on tu byl stále, zatímco vzpomínky už existovaly jen v mysli.

Vzal si na sebe punkové tričko, co mu ještě zbylo. Našel i své staré, černé jeansy a nedělalo mu problém se do nich po tolika letech nacpat. Sice už nebyly jako dřív, bylo na nich vidět jejich stáří, ale to mu nevadilo.
Vyšel do slunečného, brzkého odpoledne.


V.
Domů se vracel až večer. Byla tma. Přesto ale poznal, že na schodech k jeho domovu někdo sedí. Lekl se. Napadaly ho různá jména a osoby, které by to snad mohly být. Zůstal skrčený za rohem a pozoroval onu postavu. Seděla klidně, zdálo se, že čekala na jeho příchod domů. Váhal. Chtěl odejít. Cítil, že tohle setkání nebude nijak příjemné, ani pro něj a ani pro osobu na schodech, i když netušil, kdo to je a co tady pohledává.
Rozhodl se odejít raději pryč. Trhl sebou.

Už nemůžeš jen tak odejít. Viděl tě.

Potichu zaklel. Inu, musel se tomu postavit jako správný chlap, čelem. Tak. Ano, přesně tak. Zatímco rozum pořád poslušně stál na místě, nohy už ho nesly k jeho domu. Srdce mu tlouklo. Ve tmě rozeznal černé, havraní vlasy. Byly o poznání delší, než je viděl naposled, ale to mu nedocházelo. Jeho podvědomí dávno vědělo, s kým má znovu tu čest, ale on sám si to nechtěl přiznat.

Tohle nemůže být pravda.

Když došel až k oné postavě, shlédl dolů. Odtamtud se na něj dívaly dvě oči, jako žárovky. Párkrát zamrkaly. Frank popošel o několik kroků dozadu. Začal kroutit hlavou, docházelo mu to. Neměl ponětí, co říct, protože důležité věci se těžko vyjadřují a slova umenšují skutečný výhnam myšlenek.
Ani druhá osoba se neměla k žádnému mluvenému projevu. Jen se postavila a zahleděla se na Franka.

"Vypadáš... jinak."

"Vypadni odtud," procedil Frank ostře mezi zuby. Aniž by si to jakkoliv uvědomil, všechny vzpomínky se mu shromáždily v hlavě a pak skoro vybouchly. Všechny vzpomínky na něj. "Co tady vůbec děláš?!"
"Hledám tě, Franku. Ani nevíš, jak dlouho jsem se tvoje jméno neodvážil vyslovit."
"Já jsem se ale ptal na to, co chceš! Co po mě sakra ještě můžeš chtít? Měl jsi v tom vězení shnít! Neříkej mi, že jsi..."
"Ne, neutekl jsem, jestli myslíš tohle. Prostě mě pustili," rozhodil rukama, "pět let uplynulo jako voda. Nemyslíš?"
Frank si jej změřil pohledem. Pořád nemohl popadnout dech, natož aby se mohl ptát na další a další věci.

Takže tam jen tak stáli a něvěřícně zírali jeden na druhého.
"Ne, ne..." "Franku? Já-" "Nemluv na mě! Vypadni! Běž pryč!" Frank se rozběhl směrem ke dveřím. Rozklepanými prsty se snažil uchopit klíč a odemknout. Když se mu to konečně podařilo, vklouzl dovnitř.
"Franku, počkej, prosím! Já jen-"
"Ne, nemluv na mě, Gerarde! Odejdi! Nechci tě tady!" Zabouchl za sebou. Gerard stál venku přede dveřmi, chladný vzduch mu čechral vlasy. Nevěděl, proč je nucen se usmívat.

Nečekal, že to bude lepší, ale popravdě... nečelal ani, že by to mohlo být tak mírné. Možná se za pět let změnilo mnoho věcí, ale on věděl něco, co ho ujišťovalo, že dříve nebo později s ním Frank stejně promluví. Nyní jej nechal tak, nemělo cenu jej jakkoliv dráždit. Pokorně se posadil na nejnižší schod. Další noc, kterou strávím venku, pomyslel si. Bylo to divné, ale něco v něm věřilo v lepší zítřky.
Natáhl celé své tělo přes další dva schody a paže složil pod hlavu. Díval se nahoru na nebe. Dnes zřejmě neusne. Bylo to intenzivní setkání. Chtělo se mu brečet a smát zároveň, místo toho ale jeho tvář nenesla žádný konkrétní náznak nálady. Jen tam ležel a věřil.


VI.
Frank se opřel o zabouchlé dveře. Zhluboka se nadechl a pevně zatnutými pěstmi vrazil do tmavého dřeva, ze kterého byly vchodové dveře vyrobeny. Nemohl uvěřit, že ho viděl, zase, po tolika letech. Nevěděl, co si má myslet, co má dělat. Nevěděl vůbec nic, jeho mozek na okamžik vypověděl činnost. Ve skrytu duše doufal, že odejde. Že ráno, až vyjde do dalšíh pochmurného rána ve své památeční bundě, už ho neuvidí sedět na těch schodech. Po chvíli vztal a zamířil do ložnice. Lehnul si na postel tak, jak přišel z venku. Přemýšlel o minulosti a nemohl usnout.

***

Ráno ho probudil budík. Opět po něm silou praštil, až se převrátil. Naštvaně jej narovnal a v tom se mu vybavily vzpomínky ze včerejšího večera.

V koupelně přemýšlel, že vůbec nevyjde ven, dokud si bude jist, že je zase sám. Jenže do práce se holt musí. Přede dveřmi stepoval dlouho, než se odhodlal je otevřít. Okamžitě si všiml člověka, který tam ležel. Jejich pohledy se zase setkaly, Gerard se protáhl a postavil na nejnižší schod. "Dobré ráno," pozdravil na uvítanou s ironickým úsměvem na tváři. "Bylo by mnohem lepší, kdybys tu nebyl," odsekl Frank. Zavřel a zamknul dveře. Chtěl Gerarda drze obejít, ale to se mu nepodařilo.

"Tak co po mě do prdele chceš?!"
"Uklidni se, prosím... Jen bych si chtěl promluvit. Bylo by to možné?"
"Já nevím... Ale pokud je to jediné, co po mě chceš... Možná by to šlo."
"Dobře, tak co třeba začít hned?" "Nemůžu. Pracuju, víš?" "Opravdu? A kde?" "To tě vůbec nemusí zajímat!" "A nemohl by sis vzít volno?" "Nevím, to asi-"
"Prosím."
"No dobře, snad by to šlo! Ale potom mi dáš pokoj, je ti to jasné?"
"Úplně."

Frank naštvaně zasyčel, znovu vyšel schůdky a odemkl dveře. Neměl moc dobrý pocit z toho, že nejde do práce a že se nechal tak snadno přemluvit.

Dobře víš, že v něm vždy bylo nějaké kouzlo, drahý Franku.

Gerard se posadil na gauč, Frank vyhledal své místo v křesle. Předtím ještě uvařil dva šálky čaje. Gerard poděkoval, když před něj položil ten jeho.

"Tak... Začni," pobídl Gerarda, když upíjel doušek z hrnku příjemně teplého čaje.
"Já... Nevím, co tady vlastně dělám. Prostě mě pustili a první člověk, na kterého jsem si vzpomněl, jsi byl ty. Chtěl jsem tě po té dlouhé době vidět, nic víc."
"Takže mi nechceš nic říct?"
"Jestli čekáš omluvu, tak se nedočkáš. Tenkrát, před pěti lety, jsem udělal správně."
"Jak si vůbec dovoluješ ke mně přijít po tom všem a-"
"No tak, já na tebe nechci být zlý. Jediný, kdo na tebe byl zlý, byl Trent a ten zasraný parchant dávno hnije v hrobě!"
"Nemluv takhle o Trentovi!"
"Proč?! Nechápu to, byl to hajzl! Ničeho nelituju, klidně bych ho probodl znovu!"
"Protože on byl jediný, koho jsem kdy miloval, pro koho měl můj život cenu, chápeš to?!"

Intenzita Frankova hlasu se zvětšovala. Postavil se a obešel malý stolek, aby se na Gerarda mohl dívat shora.
"Tys nikdy nemohl překousnout, že jsem miloval jehoa ne tebe!"
"Víš co? Něco ti řeknu, sám ve svém nitru víš, že Trent tě jenom využíval, zatáhl tě do těch sraček, ze kterých jsem tě chtěl vyhrabat, ty to sakra víš!"
"Vypadni, nenávidím tě! Neměl jsi sem chodit! ZMIZ!" Frank věděl, že tohle neustojí, jak jeho tělo tak jeho psychická základna. Spadl přímo do Gerardovy náruče a jeho oči zaplavila slaná kapalina.

"Odejdi, prosím,prosím..." říkal už zcela slabým hláskem. Nevadilo mu, když ho Gerardovy ruce začaly hladit po vlasech a ani mu nevadilo, když se schoulil v jeho náručí.
"Víš, jak strašné je vidět tě? Všechno, co se stalo, se mi promítá přímo před očima... Nemůžu na to jen tak zapomenout. Nemůžu na tebe být milý. Nenávidím tě."
"Nenávidíš? Tak v tom případě je velice zvláštní, že mě necháš, abych se tě dotýkal."
"Jsem zmatený," pronesl s hořkostí v hlase a pokusil se vymanit s jeho sevření. Když se pevně postavil na nohy, cítil se o mnoho lépe.

"Chceš tady zůstat, viď? Proto jsi přišel, abys měl kde složit hlavu... Nejsi tady kvůli mně." "Napůl jsi mě prokoukl. Jo, nemám kam jít. Ale přišel jsem hlavně kvůli tomu, abych tě viděl... Omlouvám se, avšak ne za Trenta. Jednou ti to taky dojde, pevně v to věřím. Půjdu..." Vstal a otevřel dveře. Ještě se otočil, usmál se a chystal se odejít. Frank tam nepřítomně stál a díval se za ním. Zbyla v něm trocha soucitu a nechtěl, aby Gerard skončil znovu někde na ulici. Ale zároveň ho nechtěl ani tady, ve svém domě. Přece jen se ale rozběhl k otevřeným dveřím.

"Počkej!" zaječel ven. Osoba v černém tričku a džínách se na něj znovu podívala. "Můžeš zůstat..." "Děkuju," pověděl poněkud veseleji a vyšel schody. Když byl zase uvnitř, opřel se o zeď a díval se Frankovi přesně do očí. Byly velké a plné smutku.
"Proč mám pořád pocit, že ti něco dlužím? … To je fuk. Chci jen říct, že tady můžeš zůstat tak dlouho, dokud si nenajdeš něco jiného. Jen prosím nemluvme o tom, co se stalo. Jen dnes večer bych si o tom chtěl přece jen malinko promluvit, souhlasíš?"
"Ano. A nic mi nedlužíš, to já tobě." "Dobrá. Teď musím na chvíli odejít do práce. Přece jen bych tam mohl ještě něco stihnout. Třeba si pusť televizi nebo si můžeš půjčit nějakou moji knížku, mám je na poličce v ložnici, okay?" "Okay. Děkuju." Frank sklopil hlavu a jemně jí kývnul. Potom si z věšáku vzal budnu a odešel ze dveří.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Dark_Butterfly Dark_Butterfly | 31. ledna 2010 v 18:49 | Reagovat

Jak jsem psala minule, líbí se mi to, moc.
A začíná se to fajně vyvíjet, jako strašně zvědavej člověk se nemůžu dočkat dál :)
Jenom, nevím s kterým z nich mám víc soucítit, mám z toho dilema :D

2 KiKuShQa KiKuShQa | Web | 1. února 2010 v 8:32 | Reagovat

moc sa mi to páči....je to  iné ako ostatné story...a nemyslím len od teba :) začína sa to dobre rozmotávať...:) teším sa na dalšiu časť

3 fallen angel fallen angel | Web | 13. února 2010 v 16:23 | Reagovat

miluju, jak se tady pomalu odkrývají ta tajemství :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama