Never fall asleep, you won't wake up (1)

9. ledna 2010 v 18:37 | Iwet |  Never fall asleep, you won't wake up
Tak, a je to tady :) Dlouho jsem přemýšlela, v jakém stylu pojat tenhle příběh a dokonce jsem se už rozhodla. Sice opravdu nemám mnoho věcí domyšlených, ale co.
Předem děkuji všem, kteří to budou číst :) Tenhle díl bude možná docela nezáživný, není tam skoro žádná přímá řeč a je to prostě taková úvodní kapitola. Snad pochopíte systém, který jsem si v tom udělala.
Pokud by si někdo chtěl poslechnout písničku, ze které jsem čerpala název, najde ji tady.


1.

SVOBODA


I.
Stál na ulici plné lidí a díval se před sebe. Už se chtěl dívat jenom před sebe, protože za ním nebyly věci hodné nějakých vzpomínek.
Přece jen se ohlédl.
Spatřil svůj nedávný domov. Byla to velká budova pokryta tučnou vrstvou béžové omítky. Z dálky se zdála dokonalá, ale když jste přišli blíže, šly vidět oškrábané zdi. Dostal chuť na cigaretu. Dívat se za sebe ho vyčerpávalo. Najednou byly za jeho zády všechny zbytečné roky jeho života, které tam strávil. Nedokázal nikoho přesvědčit o své nevinně. Ani právníci to nedokázali. I když zabil, připadal si nevinný. Věděl, že je dobrý člověk, který jen sešel z cesty, jak to tak u mnohých dobrých lidí bývá.

Vítr si pohrával s jeho černými vlasy a on nechtěl přemýšlet o tom, kam teď půjde. Už jen pohled na béžovou omítku ho přiváděl do stavu obrovské bezcennosti, obrovského pohrdnání a hrdosti. Ano, hrdosti, pořád mu nějaká zbyla. Už si chtěl zašmátrat v kapse a objevit krabičku od cigaret, aby mohl po tak dlouhé době okusit ten vraždený dým, který představoval jakési symbolické hřebíčky od hrobu. Ale žádná tam nebyla. Byl přesvědčen, že kdyby mohl pohlédnout do sebe, viděl by zhnědlé plíce, které už jen tak tak vykonávají svou funkci.

Dobře, ale teď by měly být zdravější, ve vězení neměl moc příležitostí k tomu, aby si zakouřil. S opovržením sledoval onu budovu, která v něm vyvolávala všechny ty pocity.

Sbohem, 'domove'.

Povýšeně se zasmál a znovu vyšel kupředu, k životu. Uvědomil si, že na něj nikdo nečeká. Že vlastně nemá kam jít. Má jet domů? Ale jak? Nemá nic, za co by se jakýmkoliv způsobem dokázal přepravit do New Jersey. Napadla ho jen jedna osoba, ale myšlenku na ni okamžitě zavrhl a uložil ji hluboko ve svém nitru.

Neměl bys ani přemýšlet o tom, že bys šel za NÍM. Víš přece, co jsi mu provedl. Nezasloužíš si jeho odpuštění!

Bezmocně máchal rukama, aby neslyšel ten tenký, vnitřní hlásek, který k němu z nitra jeho zčernalé duše promlouval. Ještě naposled se ohlédl.

Sbohem, minulosti. Nyní je potřeba přivítat přítomnost.

Ale jak? Zamyslel se nad tím, kde bude vůbec dneska nocovat, kde nalezne potřebné útočiště. V jeho mysli nebyl žádný obraz místa, kde by mohl zakotvit. Stále další otázky vyplouvaly na povrch jeho zakalené mysli.
Na chvíli se posadil na lavičku a zasnil se. Vzpomínal na své dětství. Rodiče měl dobré. Stále jsou to velice hodní, velkorysí lidé. S bratrem měl občas nějaký dětinský spor, ale i tak mezi sebou měli jakési sourozenecké pouto, které se s nimi táhne od narození, dospívání, přes Gerardův pobyt ve věznici až ke smrti. Ach, jak to bylo hezké, když neměl žádné starosti podobající se těm nynějším.

Jsi nostalgický.

Rozhlédl se. Kolem něj se rozprostřelo příjemné šero, ovšem dokud se nerozsvítilo několik pouličních lamp. Bavil se tím, že pozoroval lidi a snažil se domýšlet si jejich životní příběhy. Tohle ho nikdy neunaví. Uvědomoval si, jak zvláštní bytost je. Zabil člověka, přesto necítí žádný pocit viny, kousek lítosti, soucitu, zpytování. On si to zasloužil. Protože kdyby jste odkryli jeho kůži, byl by celý prohnilý, prohnilý až na kost!
Ale Gerard ne, on takový nikdy nebyl... ani nebude. Cítil, že u něj pořád vítězí dobro nad zlem, nebe nad peklem, Bůh nad démonem. Ale nedokázal určit, na jak dlouhou dobu se tak bude dít. Přemýšlení mu zabralo hodnou dávku času, až se rozhodl, že pro dnešek toho nechá. Šero se vytratilo, místo něj jej obklopovala hustá tma. Za krátký okamžik dokonce zhasla pouliční světla.

Tak. Drahá lavičko, dnes tě poctím svou přítomností.

Nerozhodoval se dlouho. Lehl si na lavičku a díval se nahoru. Viděl korunu mohutného stromu. Viděl nebe. Ale hvězdy nevyšly. Možná to tak bylo dobře.
Nenáviděl ruch velkoměsta, avšak tady to bylo celkem příjemné. Už ani lidé tu nebyli, jen ta tma a světlo měsíce. Vypadalo to, že by mohl být v úplňku. Lehce se usmál. Užíval si ten nádherný pocit svobody. Konečně. Ale stálo to za to, když teď už ten parchant nežije. Už nikdy se nebude muset podívat do jeho prolhaných očí.

Začal se zabývat přemýšlením o lidském životu. V téhle době nezáleží na ničem jiném, než na kariéře a penězích. Platíme miliony zkorumpované společnosti. Platíme nezaměstnané. Chceme všechno shránbout jen pro sebe. Uvědomoval si, jak moc by chtěl změnit svět a tam, na lavičce, si uvědomil, že je dobrý člověk. I když nevěří v Boha, nevěří v Satana, nevěři v Buddhu... Věří jen sám v sebe a víra je mocná. Když máte víru, dokážete cokoliv. Věří, že on sám je Bůh, že každý je svým vlastním bohem.
Věří v určitou formu dobra a zla. Každý má tu možnost vybrat si, na kterou cestu života se dá. A zklamání je nejlepší prostředek k tomu, jak si uvědomit, které cesta je pro každou osobu ta správná.
Usmál se svým myšlenkám. Měl být filosofem. Nebo profesorem...
Teď už se zasmál nahlas. Za krátko si zívl. Ano, měl by se vyspat.
Dobrou noc, svobodo.



II.
Ráno bylo poněkud hektické. Probudily jej sluneční paprsky, které křižovaly oblohu. Slyšel kolem sebe ruch.

Všichni zase někam spěchají. Život je moc krátký na to, aby se jím takhle mrhalo.

S úsměvem se posadil. Protáhl se a s hlavou pozvedlou k nebi hluboce zívl. Nespal dlouho, ale i přes to mu bylo tak nadpozemsky krásně. Cítil se tak volný, když procházel městem zaplněným lidmi. Oni musí do práce, musí se zabývat věcmi, na které Gerard nemusí vůbec myslet.

Ano, máš pravdu, ale ty by ses měl zabývat tím, jak se tu uživíš.

Ach ne, zase ten vnitřní hlas, pomyslel si. Vyděsilo ho hlavně to, že ten hlásek vycházející z jeho nejhlubšího nitra, má ve skutečnosti pravdu. Ani v nejmenším netušil, co si počít. Měl jen jediný nápad. Chvíli váhal, než vytáhl z malé igelitové tašky peněženku, kterou mu vrátili. Byly v ní nějaké peníze, ale rozhodně to nestačilo na nějaké ubytování. Pokrčil rameny a vydal se k malému krámku na konci ulice.

Když vešel, ozval se zvonek pověšený na dveřích. Měl docela hlad. Rozhlédl se a postavil se do malé fronty.
"Tak, co to bude?" promluvila na něj sympatická slečna za pultem. Pověděl pár věcí, na které měl chuť. Naštvalo ho, když zjistil, že jeho oblíbené sušenky právě došly. Byl z toho trochu nevrlý, ale co. Kvůli sušenkám se jeho svět nezboří. Zaplatil a naházel jídlo, vodu a cigarety do tašky. Nemohl se dočkat té slavné chvíle, kdy si znovu zapálí. Usmál se na prodavačku a už se chystal k odchodu.

"Vy jste se sem přistěhoval?" povídala slečna mile. Gerard se otočil a nechápavě zamrkal. "Já jen, že jsem vás tady ještě neviděla."
"Ach tak. Víte, čím to bude? Včera mě po pěti letech propustili z věznice." Viděl, jak její oči naplnilo zděšení. Musel se tomu v hloubi duše smát. Mrknul na ni a opustil ten krám.

Teď jsi ji dostal.

Nechápal lidi, kteří se takhle zatvářili, když jim kdokoliv oznámil, že byl ve vězení. Když hřešil jednou a byl dostatečně poučen, neznamená to, že by onen čin spáchal napodruhé, nebo ne? Jen hlupák by to riskoval.

Jenže ty jsi hlupák.

Vrátil se zpět na lavičku. Nejdříve ze všeho vytáhl z kapsy svůj zapalovač s logem jedné kapely a hned potom jednu cigaretu z krabičky. Vložil si ji mezi tenké rty a zapálil. Když potáhl, pocítil neuvěřitelnou slast. Konečně, pomyslel si.
Ještě chvíli tam tak posedával a vychutnával si kouzlo okamžiku. Svět je přece někdy tak krásný...
Když dokouřil, přece jen se do jeho duše vrátila kapka realismu. Zamyslel se. Ne, už nechtěl další noc strávit na téhle lavičce. Poněkolikáté ho napadla myšlenka zavolat bratrovi. Ale nechtěl to udělat. Místo toho mu v mysli pořád naskakovala jistá věc, u které svítilo pomyslné červené tlačítko.

Gerarde! Nemůžeš!

Proč by nemohl? V tuto chvíli bylo možné vše. Třeba i to, že by přesně na toto místo přistál létající talíř.



III.
Když už třetí den trávil na lavičce, celý rozlámaný a nevyspalý, přece jen se rozhodl riskovat. Ani mu moc dalších možností nezbývalo. Peníze mu docházely, jídlo a pití mu docházelo, trpělivost už taky odešla.

Zapomněl jsi na cigarety. Ty už taky nemáš.

Takže prostě vztal a bez výčitek se vydal na jemu moc dobře známou adresu. Doufal, že ho tam najde, i když měl z toho setkání celkem slušné obavy.



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Dark_Butterfly Dark_Butterfly | 9. ledna 2010 v 19:30 | Reagovat

miluju escape the fate .. a líbí se mi ten styl .. na první kapitolu je to úžasný :)

2 Iwet (owner) Iwet (owner) | 9. ledna 2010 v 19:40 | Reagovat

[1]: Díky :)

3 KiKuShQa KiKuShQa | Web | 10. ledna 2010 v 9:22 | Reagovat

Naozaj je to krásne....som zvedavá ako sa to bude vyvýjať dalej...a aj ja mám moc rada escape the fate..:)

4 ChemicalBarbie ChemicalBarbie | Web | 10. ledna 2010 v 19:26 | Reagovat

Vôbec som si neuvedomila, že je to my Apocalypse, keď som čítala text. Úžasný song.

Páči sa mi to celé, ja nemám čo vytknúť. Najkrajší je posledný odstavec v I. Je to také pravdivé. Milujem tie príbehy, ktoré človeku niečo dajú, alebo napomôžu uvedomiť si podstatu niektorých vecí.
Teším sa na pokračovanie. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama