In the shadows (10)

21. ledna 2010 v 15:49 | Iwet |  In the shadows
Děkuji za komentáře (:



Bylo to pro mě skoro mučení, čekat do pondělí, ale dočkal jsem se. Natěšený jsem se ráno vydal do školy.
Na dvoře jsem se pořád rozhlížel, jestli jej neuvidím, jestli náhodou odněkud nevyjde s náručí plnou učebnic a černou taškou přehozenou přes rameno, na které měl odznaky kapel. Nebyl nikde. Zklamaně jsem se tedy vydal do třídy za Bobem.
Celý den jsem byk zase pekelně nesoustředěný. Kdykoliv se mě někdo z učitelů na něco zeptal, jen jsem zamručel 'nevím' a dál jsem se tím nezabýval.

"No dobrá Franku, asi máte nějaký špatný den." "Když se nechcete snažit, nechápu, proč jste šel na tuhle školu!" "Měl jste o víkendu snad dost času se tohle naučit, ne?"

Další a další snůšky keců, další a další vyučovací hodiny. Další Bobovy udivené pohledy, další jeho otázky...
"Tak co se děje, Franku?" "Nevím, jestli ti to můžu říct." "Jedná se o Gerarda?" Bob skoro šeptal. "Jo," odpověděl jsem zcela pravdivě. "Prostě jsem byl v pátek u něj..." "U něj doma? Jak to tam vypadá?! Má tam nějaké věcičky...?" "Jaké věcičky?" "Třeba nějaké vraždící nástroje. Nebo příručky k černé magii.. nebo tak něco.." "No to teda fakt nemá!" "Ok... nemusíš se hned vztekat."

Oběd ve školní jídelně stál taky za nic. Ale alespoň jsem měl další naději vidět ho. A taky se to stalo. Když jsem se otočil, jak jsem odnášel tácek s nedojedeným jídlem, stál před vchodem do jídelny, jednu nohu opřenou o zeď a díval se se zájmem do nějaké knihy. Rozhodl jsem se, že jej aspoň půjdu pozdravit. Moc jsem se na něj těšil.
Při cestě za ním jsem si vychutnával pohled na něj. Nádherný. Je tak nádherný....

"Ahoj!" pozdravil jsem jej radostně. "Nazdar," řekl hrubě a ani nezvedl oči od knihy, kterou si prohlížel. "Potřebuješ snad něco?" "Eh... Já jen.."
"Gerarde? Mohl bys na chvíli?" Výmluvně se na mě podíval a odešel za Katelyn, která na něj volala. Když jsem procházel kolem, něco mu šeptala a přitom se na mě dívala. Netušil jsem, co mu říká, ale nic hezkého to asi nebylo.
Byl jsem zklamaný. Celý víkend jsem se na něj těšil. A co z toho mám? Další hromadu opovržení!

Dnes nebylo odpolední vyučování, tak jsem se v rychlosti sebral a naštvaný co nejrychleji odcházel pryč ze školy. Ovšem po chvíli se můj vztek stejně změnil v zoufalství, smutek a lítost. Jak jsem mohl být tak naivní?

Červenáš se. Jsi sladký, Franku. Nevím, obvykle se takhle nechovám. Nedá se říct, že bych ti věřil...

V mžiku jsem slyšel všechny ty slova, co z něj v pátek vypadly. Teď pro mě neměly žádný význam. Přesně tohoto okamžiku jsem se někde v hloubi duše bál. A to zcela oprávněně, jak jsem dnes zjistil.

Smrtelně jsem se lekl a nadskočil strachy, když jsem zacházel za roh a znenadání tam stál on. Usmíval se. Nehodlal jsem se s ním o ničem dál bavit. Obešel jsem ho.
Prudce mě zezadu objal a políbil mě na krk. Odstrčil jsem ho od sebe. "Nech mě." "Tak se aspoň zastav." Sebral jsem odvahu a zastavil se. Otočil jsem se na něj. "Co mi ještě chceš?! Myslím, že si nemáme co říct." "Máme. Nechceš si sednout?" ukázal prstem na lavičku před námi. Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem šel k lavičce, zkontroloval, jestli není špinavá a sedl si. On se posadil hned vedle mě.

"Tak, začni. Nemám na tebe celý den." "Víš, jak jsi mluvil o tajemnosti? Je pár věcí, které bych si rád nechal pro sebe. Třeba tu věc, kterou jsem před chvílí udělal. Mimochodem, omlouvám se. Ale ve škole se s tebou prostě nemůžu bavit. Vím, že mi nerozumíš... Ale nemůžeš vědět všechno. Alespoň ne tohle. Možná časem..."

Nic jsem mu na to neřekl. "Přemýšlel jsi?" pověděl už poněkud veseleji po chvíli mlčení. Otočil jsem se na něj. "Ano. Ale mělo vůbec cenu nad tím uvažovat?" "Mělo." "Dobře. K ničemu jsem nedošel." Přisunul se ke mně blíž a sedl si na lavičku bokem. Udělal jsem to samé, abych na něj co nejlépe viděl. Přiblížil svoji hlavu k mojí. Ten úsměv... Ten tajemný úsměv. Nechal jsem ho, aby si mě prohlížel. Cítil jsem v tom všem zvláštní kouzlo. Něco takového jsem ještě nezažil.

Přisunul jsem se blíž. "Jestli po mě teď cokoliv chceš, řekni mi to. Než si to rozmyslím," zašeptal jsem tu samou větu, co on před nedávnem řekl mě.
Chvíli se na mě ještě jen tak díval. "Polib mě..." Usmál jsem se. Přitáhl jsem si blíž jeho hlavu a začal jsem ho pomalu líbat. Podobně, jako nedávno líbal on mě. Byl natisklý úplně u mě a jeho ruce volně spočívaly pár centimetrů nad mým zadkem. Když jsem skončil, sklonil hlavu a opřel si ji o moje rameno. Sem tam mě líbl na krk. Byl jsem maximálně spokojený. Sice mi vrtalo hlavou, co tady před chvílí říkal, ale to teď nebylo podstatné.

"Nikdy jsem si nepomyslel, že jsi tak mazlivý," poznamenal jsem škodolibě, když si pořád hrál s kůží na mém krku. "Jsem.... Tohle už by ale mohlo uškodit mé pověsti, nemyslíš?" začal se smát. Také jsem se zasmál.
"Taky jsem nikdy nemyslel, že se s tebou budu mazlit na lavičce. S tebou." Zasněně jsem pozoroval oblohu. Byla čtvrtina října a už se celkem ochlazovalo. Příjemný vánek nám oběma cuchal vlasy.
"Vidíš. I nemožné věci se mohou stát pravdou. Někdy... Víš, Franku, já se nepoznávám. Obvykle bývám sám, nemám rád společnost. S tebou je to jiné. Ano, věřím ti.. A toho se malinko bojím." "Ty se něčeho taky bojíš? Já měl vždycky takový pocit, že všichni mají nahnáno z tebe." "A tak je to dobře."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Dark_Butterfly Dark_Butterfly | 21. ledna 2010 v 17:32 | Reagovat

awwwwwww :)

2 KiKuShQa KiKuShQa | Web | 21. ledna 2010 v 19:22 | Reagovat

jedna vec mi an tom strašne vadí...prečo je to do fucka také krátke???!!!!xDxD inak je to úžasné dokonalé a nemám slov...:)

3 Reikko Reikko | 21. ledna 2010 v 21:45 | Reagovat

DOKONALOST!

4 Trish Trish | 25. ledna 2010 v 14:28 | Reagovat

Chvíli se na mě ještě jen tak díval.
"Polib mě..." // Připomíná mi to tu scénu z twillight, jak to Bella řiká u toho auta :D:D

5 Iwet (owner) Iwet (owner) | 25. ledna 2010 v 19:02 | Reagovat

[4]: Arghh, to jsem nechtěla, nemám ráda Stmívání ( film ) !!:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama