Pohřbená minulost V.

26. prosince 2009 v 11:30 | Reikko

Tak a je tady další díl. Tento díl ale nevypráví příběh Rosalie a Jana, jako ve čtyřech předchozích, ale začíná příběh nový. Jedná se o Alexe. Tyto dva příběhy se budou v dalších dílech prolínat. x)



Alexem projela ostrá bolest. Byl v opuštěné uličce na okraji města a jediné světlo poskytoval měsíc. Ta bytost, která ho natlačila na zeď a teď měla zuby zakousnuté v jeho krku spokojeně mlaskala. Teď ale jako by ho nějaká neznámá síla nutila odříkávat jistá.. slova. Nechtěl je říct. Najednou ale na něj zasvítil měsíc a on ten příval slov zastavit nemohl. ,,Crux sancta sit mihu lux non draco sit mihu dux..." Upír odskočil, jakoby se popálil. Vyplivl krev, kterou měl v puse a utekl.

Cítíl se zle. Opravu, hůř mu nikdy nebylo. Svezl se po zdi na zem a držel se za krk, bolestí mu do očí vhrkly slzy. Bolest ho mučila, jako by mu drtili všechny kosti v těle, jako by ho natahovali na skřipec, jako by mu do těla zabodávali miliony dlouhých a ostrých jehlic, které se zabodávaly hloub a hloub do jeho těla nakaženého morem a teď pokousaného upírem. Nevěděl, co ho donutilo ty slova říct, věděl jen, že ho k tomu vedla nějaká síla, která opravdu chtěla, aby to řekl. Upír jako by se zalekl, když je slyšel a utekl. Stane se z něj teď také upír? Vše mu docházelo mnohem rychleji, než komukoliv jinému.

Nastal rozbřesk. Chlapec stále ležel v té opuštěné uličce. Probudil se a cítíl své nové smysly. Ano, stal se z něj upír. Chvíli mu trvalo, než byl doopravdy kompletně při vědomí a s obtížemi vstal. Se strachem koukal na přibližující se paprsky slunce, které se k němu blížily. Před ním byl polorozpadlý dům a trouchnivějící dveře. Tak rychle, jakou mu tělo dovolilo, se přesunul ke dveřím, otevřel se a vešel dovnitř. Vypadalo to, jako by uvnitř nikdo už dlouhá léta nebydlel. Není divu, tohle město bylo již dlouho nakaženo. Mor, ta odporná smrtelná nemoc díky ní zemřeli všichni jeho příbuzní, ta nemoc, kterou byl nakažen. Tentokrát se ale necítil nemocen, jen sláb. Najednou ale nevěděl, jestli se cítí šťasten, protože mu bylo mnohem lépe, nebo měl strach, že to je jen na chvíli a za pár okamžiků se zase bude cítit, jako by mu někdo rval vnitřnosti z těla a hlavu mu drtil mezi mlýnskými kameny.

Zhluboka se nadechl a ucítil mrtvolný pach. Prošel do další místnosti, kde se mu při pohledu na postel zvednul žaludek. Jen kostry potažené kůží tam ležely. Vše naznačovalo tomu, že to je matka. Okolo sebe měla kostnatými pažemi přivinuté své tři děti, velikostí vypadaly tak na pět šest sedm let. Víc jim Alex netipoval. Slzy mu vhrkly do očí a prošel do další místnosti, kde pach neustával, u stolu totiž seděla další kostra, tentokrát to to byl nejspíše otec.

Schoulený v rohu polorozpadlé místnosti čekal, až slunce zapadne. Z očí mu tekly slzy. ,,Tolik bolesti a utrpení!" Křičel do ticha. Nastal západ slunce a Alex vstal. Setřel slzy a najednou ucítil bolest. Ale ne tu prudkou, spíše tlumenou. Měl hlad, opravdu velký. Ucítil ji. Dívku, která procházela okolo. Byla jí zima a byla zesláblá. Rychle proběhl okolo mrtvých těl a vyběhl ven. Jak rozrazil dveře, ona se lekla. Zastavila se a koukala na něj. ,,Je ti zima?" Zeptal se jí a udělal krok k ní. Dříve bývala jistě nádherná, teď ale její tvář pokrývala špína a byla velice vyhublá. Jen oči zůstaly bez újmy. Jejich zvláštní lesk ukazoval, že se nebojí bojovat dál pro své přežití. To ale bylo marné. On věděl, že její život za chvilku zhasne jako svíčka v průvanu. Udělal ještě jeden krok blíž k té zimou roztřesené osůbce. Ona, jako by zhypnotizovaná jeho pohledem se k němu také přiblížila, už od sebe nebyli dál než na dvacet centimetrů. Vzal její tvář do dlaní a koukal na ni... se soucitem. Ona ho nepochopila, ten soucit v očích, ale v zápětí jí to bylo jasné. Zakousl se jí do krku, zuby projel její krční tepnu a sál tu teplou, lehce slanou krev. Dívka se nebránila. Dříve měla v očích odhodlání, teď ale byla smířená s tím, co jí udělal. Zemře pro to, aby mohl žít někdo jiný. Alex byl velice krásný a proto se utopila v jeho očích. Jak rychle ji dokázal zmást smysly a donutit ji se mu odevzdat. Její duše dojde klidu, tím si byl jistý. Před očima mu přeběhl jeho dosavadní život plný bolesti a utrpení... To bylo naposledy. Naposledy, co na něj pomyslel. Nechtěl se jím již více zabývat. Nikdy!

Její bezvládné tělo držel v náruči. Položil ji na zem. Ještě jednou na ni pohlédl se soucitem a s klidem odešel. Plný sil a odhodlání jeho novému životu...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Teruna x) Teruna x) | E-mail | 26. prosince 2009 v 11:55 | Reagovat

Úžesná! Úžasná, jako všechny ostatní úžasné povídky od naší úžasné Reikko!! ♥_♥

2 Etsuko Etsuko | 26. prosince 2009 v 11:57 | Reagovat

Ta představa Alexe,tak krásného jak ji pokládá na zem a odchází,v té noci .. ách *zamilovala se* <3

3 Hachiko Hachiko | 26. prosince 2009 v 13:13 | Reagovat

och, ach, uch... jak jsem už kdysi psala... Ty jsi dokonalá spisovatelka a tvé povídky se krásně čtou... U nich nikdy nevím, jak to dopadne, co tam bude a tak... Jsou tajemné a někdy děsivé, ale když to začnu číst, přestat nemůžu! Jen tak dál ^^

4 Reikko Reikko | 26. prosince 2009 v 17:17 | Reagovat

Díky... ^^

5 iWusZka (Rin) owner iWusZka (Rin) owner | 28. prosince 2009 v 15:33 | Reagovat

*klaní se*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama