In the shadows (6)

28. prosince 2009 v 15:20 | Iwet |  In the shadows



"Franku! Franku! Slyšíš mě?! Vztávej!" "C-Co se děje....?" zeptal jsem se ospale. Skláněla se nade mnou hlava mého táty. "Už je skoro jedenáct! V poledne máme být na té oslavě mé kolegyně z práce, copak jsi na to úplně zapomněl?!" "Už to tak vypadá," zamručel jsem a otočil se na bok. "Franku!" "No jo, vždyť už jdu!"

Protáhl jsem se a zamířil jsem do koupelny se malinko upravit. Popravdě, nikam se mi nechtělo, zvláště o víkendu, ale taky jsem nechtěl zklamat tátovo nadšení. O své kolegyni Claire vypráví už pěkně dlouho. Přál bych mu nějaký vztah. Opět jsem si u tohoto přemýšlení nějak vzpomněl na mámu. Jen jsem si povzdechl a sletěl jsem dolů. Táta už na mě netrpělivě čekal.

--

"Franku, ty se vůbec nebavíš!" přiběhl za mnou udýchaný táta a vedl si z parketu za ruku celou zpocenou Claire. Tančili vážně jako smyslů zbavení. "Nemohl bych už jít domů?" "No, já nevím..." "Tak ho přece pusť, stejně se tady očividně nudí," zastala se mě Claire. Usmál jsem se na ni. Táta mi dal kliče a taky pár pouček, jak se mám a nemám chovat.
"Tak fajn, nevím, kdy se vrátím." "Dobře. Užij si to," mrknul jsem na tátu a odešel.

Coural jsem se večerním městem. Moc se mi nechtělo ani domů, nechtěl jsem tam být sám. Čas příchodu jsem si tedy krátil tak, že jsem kráčel co nejdelšími cestami a všechno jsem bral oklikou. Ani nevím jak, ale najednou jsem se ocitl před oným domem. Srdce se mi sevřelo. Nechtěl jsem mít další průšvih. Už tak mi Katelyn dala jasně najevo, že bych do toho všeho neměl strkat nos. Tak jsem trochu zrychlil a šel odtamtud pryč.

Lekl jsem se. Uslyšel jsem nějaké naříkání, které vycházelo někde z temného rohu ulice. Zaposlouchal jsem se. Ne, nezdá se mi to. Šel jsem tedy dál. Bál jsem se.
Na zemi tam opravdu někdo seděl a naříkal. Když jsem se podíval pozorněji, poznal jsem tu osobu.

"Gerarde...?" "Kdo jsi?!" "Ehm.. Jmenuju se Frank." "Jo aha.. To jsi ty..." podíval se na mě opovržlivě. "Co tady chceš? Vypadni." "Já jen, jestli bys třeba nechtěl pomoct..." "Ne."
Všiml jsem si, jak se drží za nohu. Sklonil jsem se nad něj. Látka byla propálená a kůže taky. Všude byla krev. Podíval jsem se na něj ještě vyděšeněji. "Co tady ještě chceš?!" "Nenechám tě tu." Jen si odfrkl a odvrátil ode mě pohled.
Chtěl jsem už odejít, ale opravdu jsem ho tam nemohl takhle nechat. Vypadal hrozně.
Zavěsil jsem si jeho ruku za krk. Nejdřív nespolupracoval, ale potom se mě chytl pevněji. Postavil jsem jej na nohy. Zasyčel bolestí. "Nemusíš mi pomáhat," řekl ošklivě. "Ale já chci..."

Opatrně jsem ho vedl k sobě domů. Panovalo mučivé ticho. "Jak se ti to stalo?" "Aha, takže ty nejsi jen slečna záchranářka, ale i schránka důvěry?"
Zmlknul jsem.
"Snad ses neurazil," řekl po chvíli. "Ne... Jen bych tě klidně mohl hodit tam na tu lavičku a vykašlat se na tebe." "Co chceš? Abych ti děkoval?! No tak díky!" "Není zač," zabručel jsem a začal v kapse štrachat klíče. Bylo to docela náročné s Gerardem zavěšeným na mě a s tmou, která to všechno obklopovala.

V obýváku jsem Gerarda posadil na gauč a šel do koupelny pro nějaké obvazy. "Dej to sem," vyrval mi Gerard z ruky všechno, co jsem přinesl. "Neměl bych se na to podívat raději já?" zeptal jsem se. "Ne!" "No tak dobře... " Sedl jsem si naproti na křeslo a díval se do země.
"Asi mi neřekneš, co se ti stalo, že?" "Ne." "Fajn.. Řekneš mi vůbec něco?" "NE!" Už jsem pro jistotu držel hubu.
"Aspoň by ses ke mně mohl chovat trochu líp," povědel jsem po chvíli. "Proč? Vůbec tě neznám. A o tohle jsem se tě taky neprosil." "Ale vždyť přece..." V zápětí jsem zase mlčel. Vlastně má pravdu, vůbec mě nezná. A já jeho snad ano?

"Hotovo," ozval se po chvilce. Zdvihl jsem hlavu. "Děkuju." Překvapilo mě, jakým tonem mi poděkoval. Tahle milý ke mně ještě snad nikdy nebyl. "Není za co."

"Měl bych už jít." "Jak chceš... Uvidíme se ve výtvarce." Přišel jsem k němu a začal sbírat nůžky, obvazy a podobné věci rozházené kolem něj. Když už jsem to všechno měl v rukou, zarazil jsem se. Hluboko jsem se mu zahleděl do očí. Vypadalo to, jako kdyby zářily. Byly plné tajemství. Viděl jsem v nich určitou formu dobra a zla. Stále jsem se k němu přibližoval. Když jsem byl úplně u něj, zastavil jsem. Cítil jsem, jak na mě zprudka dýchá. Upustil jsem úplně všechno, co jsem doposud držel. Chtěl jsem se soustředit jen na něj, dívat se do těch očí, do jeho obličeje.

Nevím, kde se ve mně vzala touha po polibku. Ale najednou tam byla a já nevěděl, co dělat. Pohnul jsem hlavou kousek dopředu a najednou jsem pocítil hebkost těch rtů. Neměl jsem sílu s těmi svými nějak pohybovat. Jen jsem se těch jeho zlehka dotýkal.
Udělal něco, co jsem nečekal. Obtočil kolem mě ruce a nehty se zarýval do kůže na mém krku. Ani jeden z nás nemohl udělat víc.
On mě od sebe najednou prudce odstrčil tak, že jsem spadl na zem před něj. "Už bych měl vážně jít," pověděl a bez dalších slov vztal z pohovky a odešel. Uslyšel jsem, jak za sebou zavřel dveře.
Stále jsem seděl na zemi a díval se na místo, na kterém před chvílí seděl on. Připadal jsem si jako očarovaný.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 KiKuShQa KiKuShQa | Web | 28. prosince 2009 v 20:15 | Reagovat

krááásne...omg toto mi vážne nerob celý čas čo som to čítala som sa strašne priblblo usmievala až sa ma nakoniec oco spýtal na čom sa smejem...xD dúfam že čo najskôr bude pokračovanie :)

2 Reikko Reikko | 28. prosince 2009 v 21:48 | Reagovat

ááááá rychle dál! Jsem závislá, závisláá! xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama