In the shadows (5)

28. prosince 2009 v 15:16 | Iwet |  In the shadows
Ať se vám to líbí, nebo ne, s prací na téhle povídce jsem už malinko spokojenější.


Čas běžel jako voda. Další pátek a s ním spojená hodina výtvarky byla tu a mě připadalo, že od té první neuběhl týden, ale maximálně den. Postával jsem před učebnou, jako obvykle.

Mám takový divný pocit, najednou se mi tam moc nechce, když si vzpomenu, jak na mě byl posledně Gerard hnusný.

Přece jen jsem ale vešel. Nebyl tam Gerard a učitelka taky ještě ne. Na tabuli jsem mrknul, do jaké skupiny mě zařadili. Byl jsem ve druhé, takže asi vážně nemaluju špatně. Sedl jsem si za stůl a zeptal se dívky, co seděla naproti, co máme kreslit. Byla docela milá. Představila se mi jako Katelyn. Dokonce jsem za krátkou chvíli zjistil, že zná Boba.

"... Určitě se nějak domluvíme," zaslechl jsem hlas učitelky. Vešla do třídy a jí v patách byla mě moc dobře známá osoba. "Teď by jste prosím mohl obejít ostatní a poradit jim, musím si jít něco zařidit. Za chvíli jsem tady." Gerard kývnul hlavou a učitelka odešla.

Začal všechny obcházet, jak mu nařídila. Věděl jsem, že dojde i na mě. Nechtěl jsem, aby viděl, jak kreslím. Vysměje se mi. Byl to takový pocit, jako kdyby vám někdo cizí chtěl nahlížet do vašeho soukromí.

Jak jsem o tom tak přemýšlel, spatřil jsem před sebou stín. Pomalu jsem zvedl hlavu. Gerard se na můj obrázek díval tak nějak... Nevím, jak to říct.
"Eh. No já vím, není to nic skvělého, ale..." "Vždyť je to hrozný," odsekl otráveně a šel kousek za mě. Klekl si vedle mě. Vzal do ruky gumu a začal můj výtvor gumovat. Mlčky jsem seděl. Lekl jsem se, když do ruky prudce uchopil tužku. Myslel jsem, že začne malovat, ale pak tu tužku vrazil do ruky mě. Nechápal jsem. Nespokojeně mlasknul a vzal moji ruku do svojí.
Naše ruce zapletené do sebe se začaly pohybovat po papíře. Při pomyšlení, že se mě dotýká, mě mrazilo v zádech. Otočil jsem se na něj a skoro jsem vrazil do jeho obličeje. Byli jsme si neskutečně moc blízko. Taky se na mě otočil a přestal kreslit. Přivřel oči jako nějaká šelma. Potom je zase naplno otevřel a podíval se na mě takovým způsobem, že jsem musel uhnout.

Nadechnul se a znovu si stoupl. "Takhle nějak pokračuj," řekl ještě a odešel. Najednou jsem byl strašně nesoustředěný. Katelyn se na mě usmívala a já nevěděl, jak si její úsměv vyložit.

Z výtvarky jsem odcházel co nejdříve, abychom se nemohli potkat. Stejně jsem na něj ale narazil. Zákon schválnosti... Vždycky, když jsem ho chtěl potkat, nikde nebyl. Když ho nechci vidět, potkáváme se všude.
Zřejmě si mě nevšiml, očividně zase někam spěchal. Pocítil jsem, jak se ve mě zdvihla hladina adrenalinu. Ano, nenapadlo mě nic jiného, než ho sledovat. I přes Bobovo varování. Došlo mi, kam má namířeno. A nijak mě to neudivilo. Něco mě táhlo za ním. Možná ta moje neukojitelná zvědavost.

Když zalezl do mě už známého domu, nevědel jsem najednou, co dělat. Chtěl jsem se dovědět víc. O tomhle všem. Opatrně jsem tedy dům obešel a zjistil jsem, že má zadní vchod. Zaslechl jsem nějaké hlasy. Snažil jsem se zaposlouchat do toho, co říkají, ale marně.

Hlasy se začaly přibližovat a ve mně to pěkně vřelo. Někdo vzal za kliku. Ještě víc jsem se přikrčil pod schody, které byly mým úkrytem. Po schodech někdo sešel. Snažil jsem se posunout co nejvíce dozadu, ale nešikovně jsem se pohnul a shodil nějakou lahev s barvou, co byla pod schody. Ta osoba se otočila a šla přímo ke mně. V ten moment mi srdce bušilo jako ještě nikdy. Osoba se sehla do mého úkrytu a...

"K-Katelyn...?!" "Franku? Co tady sakra děláš? Měl bys okamžitě vypadnout!" šeptala. "Katelyn? Děje se něco?" slyšel jsem nějaký mužský hlas, jak na ni volá. Poznal jsem ho, byl to hlas Gerardova bratra. "Ne, všechno je v pořádku," řekla a přímo mě vykopala z úkrytu. "Počkej na mě na konci ulice, ano?!" "Dobře..." "Běž!"

Utekl jsem tak tak, v ten moment zrovna vylezl ven Mikey. Běžel jsem snad ještě rychleji, než minule.
Na konci ulice jsem čekal na Katelyn, jak jsem slíbil. Asi za deset minut přišla. Chytla mě za límec a vlekla mě pryč.

"Co jsi zač?! Co je zač ta vaše sekta nebo co?! Chci to vědět!" "Tvoje zvědavost by tě mohla dostat do parádního průseru, Franku!" "Na to, že se známe terpve jeden den..." "... je překvapivé, že mě sleduješ," dokončila Katelyn větu za mě.

"Ale já tě nesledoval!" "Fajn, tak jsi sledoval Gerarda." "Ale já... " "Mlč! Do těchto věcí by ses neměl plést. Měl bys Gerarda nechat být. Jsi snad na kluky nebo co?" "Ne! Ale-" "No tak vidíš! Už se o tom s tebou dál nehodlám bavit. Máš štěstí, že jsem vyšla ven zrovna já. Nikomu nic neřeknu, ale pokud tě ještě jednou nachytám u toho odporného špěhování, pro sebe si to nenechám."

Působila celkem naštvaně. Doprovodila mě až domů a nepromluvila ani slovo, pokud se tedy neptala na cestu. Připadal jsem si jako fakan, kterého právě vede domů člen policejního sboru.

Když jsem v noci ležel v posteli, měl jsem nutkání jít tam znovu a přijít na to, co se to tam odehrává. Po tomhle incidentu jsem byl ještě zvědavější, než kdy dříve.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Tabby Tabby | 10. prosince 2010 v 18:53 | Reagovat

"Naše ruce zapletené do sebe se začaly pohybovat po papíře. Při pomyšlení, že se mě dotýká, mě mrazilo v zádech. Otočil jsem se na něj a skoro jsem vrazil do jeho obličeje. Byli jsme si neskutečně moc blízko." tahle část je tak.... nemám slov :')

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama