Pohřbená minulost III.

28. listopadu 2009 v 17:11


Dívka otevřela ústa, jakoby chtěla něco říct, ale upír ji zastavil vztyčeným prstem. ,,Otázky jindy, a hloupé raději nikdy. Teď musíme jednat rychle. Je to dva týdny od té doby, co jsem tě kousnul." ,,Dva a tři dny." Opravila dívka. ,,Pak ti to bude jedno. Každopádně, potřebuješ krev. Ne zvířecí, lidskou, čerstvou." ,,Mám někoho zabít?!" Vykřikla dívka. Zvuk se rozlehl celým mausoleem. ,,Zabít je tak nepěkné slovo. My nezabíjíme, my prostě usnadňujeme zbytek života." ,,Aha, no to je nádhera," rozhodila rukama. "Nikoho nebudu zabíjet, to raději... to raději... co raději?" ,,Žádné raději! Nikdo vlastně neví, co se stane s upíry v přechodné fázi, když nemají dostatečný přísun krve. Znám jen útržky - začneš blednout, mizet, dokud z tebe nezbude jen stín, připoután k zemi na zemi. Navíc, být upírem není tak zlé - pořád jsi tak trochu člověkem, jen lepším ve všech ohledech. A že ti vadí slunce? Noc je o tolik přitažlivější." Dívka naslouchala. Zdála se zaujatá. Upír pokračoval: ,,Potřebuješ krev. Krev svého stvořitele." ,,Boha?" Upír si přejel rukou přes obličej a promnul si oči. Jak hloupé děvče... pomyslel si. ,,To bude ještě těžké... Svého otce." Dívka začala křičet.


,,Hotovo?" Zeptal se upír. ,,Ano." Odpověděla dívka. ,,Jaké to bylo?" ,,Odporné."

,,Rosalie, jdeš dnes na tancovačku? Rosalie?!" Stříbrnovlasá dívka se probudila. ,,Cože?" Hnědovlasá, oplácaná a ve tvářích červená Marie se zamračila. ,,Na něco jsem se tě ptala!" Rosalie vstala a podívala se ven. Už se setmělo. Přejela si jazykem své dva špičáky. Na tu jejich novou velikost si ještě dlouho nezvykne. ,,Poslední dobou se chováš hrozně divně. Není divu, že tě Arian odmítl a šel raději se mnou. Vždyť se na sebe podívej! Přes den jsi doma, v noci se zase touláš po lesích..." ,,Přestaň, sestro!" zařvala Rosalie. ,,Nepřestanu, všichni si o tobě šuškají. To není dobré pro naši rodinu. Nejdříve odešel otec, teď ty začínáš bláznit... A co tu vůbec dělá ta vrána?!" Dívka v cervených šatech se po ní ohnala. Zakrákorala a odletěla otevřeným oknem. Posada se na strom a dívala se. ,,Tak, konečně je pryč..." zaslechla dívku. A potom podruhé, znovu křičet. Kričela dlouho. Tupá rána pohltila všechen zvuk.

,,Hotovo?" Zeptal se upír. ,,Ano" Odpověděla dívka. ,,Jaké to bylo?" ,,Sladké."

,,Musíme odejít." Začal upír, sotva sestoupal schody. ,,Proč?" zeptala se Rosalie. Seděla před velkým zrcadlem a česala si dlouhé vlasy, třpytivě bílé a silné více než kdy dříve. ,,Tohle je příliš malé město, lidé začínají něco tušit. A tady se nemůžeme schovávat věčně." Odmlčel se upír. ,,Ale kam?" ,,Ach jéje, já říkal, že to bude ještě trvat... Není důležité kam, je důležité jak. Pro mě to není žádný problém, já už jsem pro ně dávno mrtvý. Ale ty..." Ukázal na Rosalii ,,Ty stále žiješ." ,,Mohla bych se nechat pohřbít." Nadhodila Rosalie a dál si česala vlasy. ,,Hmm." Zamyslel se upír. "Ano, to by šlo. Napiš závěť a svá poslední přání. Z hrobu tě pak vytáhnu." ,,Výborně, kde máš kalamář?" Jak snadné je zkazit člověka. ,,Támhle ve skříni."

"Já, Rosalie Bolomová si přeji, aby veškeré mé věci byly uloženy do hrobu spolu s mými ostatky. Zde tak budou chráněny mým tělem a mou duší před loupežníky a vykradači hrobu. Každý z nich bude stižen strašlivou kletbou, pakliže jakoukoliv mou věc zcizí či poškodí. Mým posledním přáním je tento epitaf: "Spěte sladce na shledanou, dej jim o pane všem lehké odpočinutí."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 KiKuShQa KiKuShQa | Web | 29. listopadu 2009 v 12:52 | Reagovat

juuj tato story ma nenormalne bavi...:)

2 iWusZka (Rin) owner iWusZka (Rin) owner | 28. prosince 2009 v 15:25 | Reagovat

Zase mám nutkavou potřebu zmuchlat svoje příběhy do jedné velké koule a vyhodit je z okna ven do té chumelenice...

Dokonalé.

3 Vojtišek Vojtišek | E-mail | Web | 28. září 2011 v 1:27 | Reagovat

Já chci taky takovej bloooog:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama