Pohřbená minulost II.

21. listopadu 2009 v 21:42 | Reikko
Svit letního slunce zacházel za obzor. Všichni rolníci se vydali do vesnice, jen jedna osoba, oblečená do starých hadrů a tváří pomazanou sazemi pomalu šla opačným směrem. Do lesa. Ukazovali si na ni, horlivě o ní diskutovali. Ale jí to bylo jedno. Nevnímala je. Šla jen za svým hladem a chuti po krvi.



Bylo po sedmé hodině večer, všude už byla tma. Upír vylezl z hlubokého, temného lesa vedle cesty, na které včera nechal ležet tu dívku. Nebyla tam. Někdo ji našel a odnesl do vesnice. To je jasné, sama by tam nedošla. Neměl hlad. Ne, včera měl pár loků její krve... byla tak sladká. Jak moc by si ji přál vypít do poslední kapky. Kdyby ale nezačala... ,,Sakra!" Zašeptal a ztratil se v lese.

Když se v dáli začala rýsovat mýtinka, upír zpomalil, až nakonec zastavil. Uviděl ji. Tu, kterou si již nepřál potkat, i když věděl, že to není možné. Sundala si šátek z hlavy a nechala bílé vlasy, teď mastné a na mnoha místech vytrhané, padnout na záda. Saze na tvářích utřela do rukávu. Uprostřed pohybu strnula. Přikrčila se, pomalu a natáhla krk k obloze. Začenichala, natáhla okolní vzduch do plic. Přemýšlela, ale bylo v tom více zvířecích pudů než lidského uvažování. Nakonec hlavu sklopila. Přikrčila se. A skočila. Když ji uviděl v příštím okamžiku, seděla na jelenovi. Nohy se v posledním záchvěvu života škubaly, ale dívka, teď umazaná od krve, tomu nevěnovala pozornost. Ústy byla přisáta na krku, rukama se opírala o šíji a břicho. Mýtinu pohltilo hlasité chlemtání. V dáli se ozýval dusot kopyt, jak vyplašená rodina jelenu utíkala. Když poslední záškub projel mrtvým zvířetem, dívka vzhlédla k nebesům. Propukla v hlasitý pláč a slané slzy se jí mísily s potoky krve na tvářích. Bušila pěstí do země, křičela, rvala si vlasy a křičela do ochraptění. Ptáci z okolních stromu se zvedli v jediném černém mraku a odlétli. Upír přišel k ní. Přikrčil se, pohladil ji po vlasech. Vzal ji do náruče a odnesl.

"Měl jsi mě raději zabít!" rozlehlo se temnou místností mauzolea. Dívka se oběma rukama opírala o rakev umístěnou uprostřed kamenných stěn. Upír pokrčil rameny. "Já chtěl, ale ty si začala s tím svým exorcismem. Copak já můžu za tvojí blbost, že tolik lpíš na svém životě?" Dívka založila ruce na prsou. "Tak tedy promiň, že se mi ještě nechtělo do hrobu." "Omluva přijata," mávnul rukou upír a zakousl se do jablka, které se mu objevilo v ruce. Dužina zapraskala, štáva mu stekla po bradě. Dívka ho pozorovala upřeným pohledem. Zdálo se, jako když nad něčím přemýšlí. "Jablka nasytí tvojí touhu po krvi?" Upír se na ni podíval, zda to myslí vážně. "Samozřejmě, že ne. A tvůj hlad po krvi, nasytí ho nějaký jelen?" "Ne." "Tak vidíš, jablko už tím tuplem ne," a znovu se zakousl. "Proč ho tedy jíš?" Opět nevěřícný pohled. "Nevím, třeba proto, že mi chutná?" "Aha..." "To nevadí, pochopíš to," odbyl ji upír a odtrhl z jablka poslední sousto.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama