Pohřbená minulost I.

21. listopadu 2009 v 21:36 | Reikko

Nechť vrána je znamením smrti a my nechť jsme vránou. Hřbitov kousek od starého kostela se utápěl v husté půlnoční mlze. Lehce foukalo, stará branka vrzala. Mezi hroby procházela vysoká postava. Velká vrána, která kolem ní poletovala se usadila na hrobu Jana Lohrera. Zobákem začala klovat do spáry zlatého písmene n. Postava se jen na vteřinu pozastavila u hrobu, ale hned šla dál. Jako by u něj nechtěla stát. Černé vlasy létaly kolem zakrytého obličeje. Vítr zesiloval. ,,Mám hlad." Zašeptal a odrazil se od země.

Vrána vzlétla s ním. Postava doskočila na nedalekou zídku, která ohraničovala hřbitov. Chvíli čekala. Cítila, jak se přibližuje. A za chvíli ji uviděl. Dívka šla pomalu s hlavou sklopenou. Z pod šátku, který měla na hlavě vykukovaly dlouhé stříbřité vlasy. Věděl to. Bude to ona. Snesl se kousek za ni. Tiše, aby ho neslyšela. Měla nejspíš divný pocit. Zrychlila. A najednou stál před ní. ,,Kdo jste?" Vyjekla vyděšeně. ,,Neptej se kdo... ptej se co." Odpověděla postava a sundala si kápi. Dlouhé černé vlasy se rozlétly ve větru. ,,C-co jsi?" Zeptala se nejistě. Na postavu zasvítil měsíc. "Já jsem stvoření temnot, zplozenec zla a potomek krve. Krev mě drží při životě, ač mnou neproudí. Živím se jí, zbožnuji její chuť a stejnou měrou ji nenávídím, proklínám a zatracuji. Ale přesto..." Dívka se zarazila. Strach jí rozšířil oči. ,,... si nemohu pomoci." Dokončil větu. ,,Ááá!! Upí-...!!" Začala křičet dívka, ale upír byl rychlejší. Jeho silné chladné ruce spočinuly dívce na ramenou a zabořil zuby do čerstvého teplého masa. Dívka se začala bránit. Kopala, škrábala, snažila se uniknout, ale bezvýsledně. Cítila, jak ji opouští síla. Ale najednou, jako by ji něco nutilo... "Crux sancta... sit mihu lux... Non draco..." Upír vytrhl zuby z krku i s kusem masa a zařval. "Ticho!" "...sit mihu dux..." Zakříčel. Ruce si pritiskl na uši a jediným krokem se presunul daleko od dívky dříve, než stihla spadnout na zem. "Ty hloupá! Co jsi to provedla? Mě! Sobě! Budeš si přát, aby si zemřela, než žila... takto!" Upír se otočil na podpatku, zahalil do plášte a zmizel... Dívku nechal ležet na cestě...

,,Co jsem to sakra udělal?!" Upír bouchl pěstí do stěny. Ve zdi zůstal obtisk jeho pěsti, úlomky zdiva dopadly na zem. Na hrobu seděla vrána. Pozorovala ho svýma černýma očima. Tohle nechtěl. Nechtěl někoho proměnit. ,,Vždyť já za to nemůžu! Může si za to sama, káča pitomá!" Uklidňoval se. Ona si ho najde. Věděl to. Chtěl utéct. Jako zbabělec. Ale to teď nemůže. Vždyť jí nebylo ani sedmnáct. Byla krásná a v jejím pohledu bylo něco, co ho dokázalo zbavit veškerých jiných myšlenek. Viděl ty oči sice jen na zlomek vteřiny, ale utkvěly mu v paměti. Ta úžasně zářivá šedá. Takové oči v životě neviděl, a to už ,,žije" pěkně dlouho. Oblékl si kabát a odešel. Vrána nehybně zůstala na místě. Poté vzlétla. Rozednívalo se...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama