In the shadows (2)

21. listopadu 2009 v 13:49 | Iwet |  In the shadows

Když můj první den školy skončil a já šel domů, pořád jsem musel přemýšlet nad tím, co mi říkal Bob. Jsem od přírody strašně zvědavý a opravdu mě zajímá, co jsou Gerard a ostatní zač. Od tohoto zapadlého města jsem vážně nic nečekal. Ale tahle místní záhada mě nenechávala klidným.

Táta má přijít z práce až večer. Takže mám zbytek dne pro sebe. Nevýhoda je, že to tady  vůbec neznám. Pak mě ale najednou napadla jistá věc. Vzpomněl jsem si na to, co mi říkal Bob o onom záhadném domě na předměstí.
Sice vůbec netuším, kde se tam nachází, ale snad bych ho mohl najít. Jen doufám, že se tady neztratím. To by byl docela trapas, vzhledem k tomu, jak je to tady malinké. Úplně jsem zapomněl na to, jaké to v NY bylo obrovské a jak jsem se tam s přehledem vyznal. Chtěl bych tam zpět, ruch velkoměsta mi chybí.

Když jsem došel domů, jen jsem odemkl, hodil batoh do předsíně, znovu zamkl a šel. Poletoval lehký vánek a shrnoval mi vlasy do čela. Bylo to příjemné. Ideální doba a místo na přemýšlení.
Všechno tady je strašně tiché. Zahlédl jsem několik rodin, jak si hrají s dětmi v parku a usmíval jsem se. Někdy je potřeba zavzpomínat na dětství. Dětství... ve kterém byla nejdůležitější částí máma. Tahle vzpomínka jako by mě dokonale probodla skrz naskrz, zase.

Uvědomil jsem si, že za necelé dva měsíce mi bude 18. Přesně na Halloween. Nevím, co si mám přát, i když mi táta řekl, že si můžu vybrat nějaký dárek sám. Obvykle mi je kupoval on. Minule jsem dostal tričko Maidenů, co mám právě na sobě. A taky pár cédéček. Taky jsem začal myslet na to, že táta to se mnou asi nemyslí zas tak špatně. Kdyby mě neměl rád, byly by mu moje narozeniny u prdele. Nikdy jsem si neuvědomil, jak to se mnou musí mít těžké, když mě vychovává sám. Asi si se spoustou věcí úplně nevěděl rady, a proto ke mě občas nebyl zrovna milý.

Čas plynul a já se pomalu plazil městečkem. Poznal jsem, že už jsem došel na předměstí. Začalo mě příjemně mrazit v zádech. Ještě nebyla úplná tma. Koukl jsem na hodinky, něco kolem čtvrté. Šel jsem docela dlouho, asi hodinu. Taky jsem se u toho vážně skoro plazil. Ani mi nepřišlo, že už chodím po městě tak dlouho.

Procházel jsem jednou temnější ulicí a říkal si, který dům by to mohl být. Okamžitě mi jeden padl do oka. Byl celkem veliký a když jsem stál v jeho stínu, připadalo mi, jako by se na mě díval nějakýma neviditelnýma očima. Nahánělo to hrůzu. Nedokážu popsat, jak jsem se v ten moment cítil.

Dům neměl žádnou branku, vchod byl asi jen deset metrů od místa, na kterém jsem stál. A stál jsem jako přikovaný. Napadlo mě, že se můžu podívat oknem dovnitř, ale nedokázal jsem se ani pohnout. Strach zapracoval na plné úrovni.
Už jsem se otáčel, že půjdu raději pryč, když se najednou dveře od domu prudce otevřely. Rychle jsem se schoval za kontejner, který byl hned vedle domu na menším plácku trávníku. V ten okamžik jsem si byl téměř jistý, že moje srdce vybuchne. Opovážil jsem se malinko naklonit hlavu, abych viděl, co se tam děje.
Stál tam Gerard. Byl tam i nějaký kluk, kterého jsem si pamatoval ze dneška. Měl tmavé, pečlivě vyžehlené vlasy a brýle s tlustými, černými obroučky. Byl úplně jiný než Gerard. Snažil jsem se zaposlouchat do jejich rozhovoru.

"Mikey! Jsi nezodpovědný fracek! Jak jsi vůbec mohl..." "Kolikrát ti mám říkat, že to není moje vina! Nikomu jsem nic neřekl! Přísahám!" "Hm." Gerard toho kluka, zřejmě Mikeyho, pokud jsem dobře slyšel, pustil a zamyšleně se na něj díval. "Jen... Jen jsem chtěl vždycky patřit.... Patřit sem, k vám." "Mikey, já... Počkat."

Sakra! Zkoumavě se zadíval mým směrem.

"Co je?" "Myslím, že máme společnost." Tyhle slova už jsem slyšel z dálky, protože jsem se dal na útěk dřív, než stihli oba dojít k tomu kontejneru, za kterým jsem se schovával. Když jsem běžel už nějakých pět minut v kuse a naprosto vražedným tempem, začalo to hrozně bodat a já měl pocit, že omdlím.
Řekl jsem si, že určitě nešli za mnou. Nemohli mě vidět. Jsem v bezpečí. Tohle uklidňování celkem zabralo. Přestal jsem běžet a celý zadýchaný jsem se opřel o stěnu jednoho domu, u kterého jsem zrovna byl.

Nejdříve jsem zpanikařil, protože jsem si nebyl úplně jistý, jestli to tady znám. Nakonec jsem se rozkoukal a za dalších 15 minut už jsem byl doma. Nejdříve jsem vzal za kliku, bylo zamčeno. Skvěle, táta ještě nepřišel. Odemkl jsem tedy a šel dovnitř do svého pokoje, kde jsem se uvelebil na postel a pustil si CD.

Nemohl jsem si pomoct. Proč se tam hádali? Kdo je ten Mikey? Co jsou vůbec zač? Nějaký spolek? Nebo jen normální parta? Jak přišli k tomu domu? Viděli mě? Zjistím někdy to tajemství opředené kolem nich? Prohodím s Gerardem někdy slovo? Budu se s ním snad někdy kamarádit? Jaký asi je? Je takový, jak se zdá, nebo jen skrývá zranitelnou duši?

Tolik otázek a zatím žádné odpovědi. Začal jsem se těšit na další den ve škole a taky na Boba. Myslím, že on by mohl být první kamarád, kterého jsem si tady našel.

Přemýšlení mě zmohlo. Šel jsem se najíst a mezitím dorazil táta. Vypadal spokojeně, asi se mu tady líbí. Byl na mě celkem hodný a dokonce chtěl vědět, jak jsem se měl.
Připadal jsem si šťastný.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama