In the shadows (1)

21. listopadu 2009 v 11:21 | Iwet |  In the shadows

Tak. Jednoho dne to prostě muselo přijít. Nová škola, noví lidé, nové životní postoje.
"Franku?! Mohl by sis laskavě pohnout?!" "Ano, tati!"

Když tak uvažuju, táta se ke mě nikdy nechoval úplně hezky. Máma mi umřela, když mi bylo deset. Je neuvěřitelné, že už je to skoro 8 let, co tady není. Od doby, co ji nemám, jsem se už několikrát pokusil o útěk z domova a tak podobně. Někdy pochybuju o tom, že mě táta má rád. Připadám si jako přítěž.

Tyhle komplexy jsou možná důvodem, proč jsem byl na minulé škole vždycky takový hajzl. Aspoň jsem si za ty 3 roky vybudoval určitou autoritu a nikdo si na mě nedovolil. Proto se teď bojím. Byl jsem naštvaný, když mi táta oznámil, že na poslední rok musím přestoupit. Přeložili ho do tohohle malého města do nějaké pobočky jeho firmy.

"Co tu sakra tak sedíš?! Padej!" Sakra. Ani jsem si neuvědomil, že už jsme před školou. "Promiň. Už jdu..." "Kluku, já mám pocit, že ty žiješ snad ve snech nebo co." Pokrčil jsem rameny a vystoupil z auta.

Tak.. A teď za ředitelem. Namířil jsem si to přes dvůr až k hlavním dveřím. Bylo tam dost lidí a divně na mě koukali. To nikdy neviděli kluka v tričku Iron Maiden, který má na sobě mimo jiné černé uplé kalhoty, na tašce placky a sluneční brýle? I když... Co tihle maloměšťáci tak můžou vědět. Chci zpátky do New Yorku!

Po promluvě s ředitelem jsem nervózně stepoval před dveřmi své nové třídy. Hodina ještě nezačala, ale všichni již byli ve třídách. Netrpělive jsem zkoumal číslo třídy na papírku, co mi dal ředitel a číslo na dveřích téhle místnosti. Znáte to, kolikrát, když něco zkontrolujete milionkrát, pořád máte pocit, že něco není dobře.
Uslyšel jsem ťukání podpatků o zem. Chodbou procházela hubená, poměrně malá dáma v sukni a s hnědými loknami. Křečovitě jsem se na ni usmál. "Ah, dobrý den. Vy musíte být Frank. Frank..." "Iero," dokončil jsem za ni větu. "Těší mě. Máte zajímavé příjmení. Byl jste za panem ředitelem?" "Ano, byl. " "Tak pojďte se mnou, představím vás. Jsem si jista, že se vám tady bude líbit. Přeji hodně štěstí." Usmál jsem se na ni a ona mi úsměv oplatila. Připadala mi taková roztomile nemotorná.

Byl to strašný pocit, když jsem vstoupil dovnitř a uply se na mě pohledy všech přítomných lidí. "Takže.. Vítám vás v novém školním roce," pověděla profesorka, načež všichni zabručeli. "Ráda bych vám představila vašeho nového spolužáka. Jmenuje se Frank..." "Iero," doplnil jsem ji již podruhé s mírným úšklebkem ve tváři. Rozpačitě se zasmála. "Ano, jistě. Přijel k nám z New Yorku. Doufám, že se mu tu bude líbit. Tak Franku, můžeš si najít místo."

Začal jsem se rozhlížet. Padlo mi do oka volné místo v předposlední lavici. Seděl tam kluk s nedbale učesanými vlasy a vypadal jako nějaký gangster. Pak tam bylo volné místo vedle blond holky v růžové halence, ale s tou bych si asi moc nerozumněl. Navíc mi až příliš připomínala mou bývalou přítelkyni. Takže jsem zvolil gangstera, i přes všechen strach, že si ani nestihnu sednout a on mi dá přes hubu.

O obědové přestávce jsem zjistil, že se jmenuje Bob a že si asi budeme rozumnět. Nabídl mi, že mě provede po škole a představí mi několik lidí. Souhlasil jsem.

"Tak. Tam v rohu vidíš partu skejťáků. Někteří jsou v pohodě, někteří jsou pěkní hajzlové. Ale tak už to na světě běží. No..Tam na těch lavičkách se obvykle scházejí roztleskávačky. Namyšlené pipiny, co nedovedou řešit nic jiného, než barvy laků na nehty." Zasmál jsem se. Ano, úplně jako moje bývalá. "Jinak, máme tady dost skupin. Já osobně se bavím ještě s Rayem." "Kdo to je?" "Chodí s náma do třídy. Sedí v poslední lavici u okna. Ten s tím páčem na hlavě." "Jo, ten afromen!" "Jasně, přesně ten. Pak znám ještě pár lidí ze třeťáku."

Hned naproti mně se najednou vynořil nějaký kluk. Zastavil jsem se a zíral před sebe. Byl oblečený celý v černém, všude měl ostny, návleky na rukou, i když bylo opravdu horko. Černé (pro něj snad ani jiná barva neexistovala), delší vlasy mu padaly do tváře a oči měl nedbale orámované černou tužkou. Nesl v ruce knížky a přez rameno měl pověšenou tašku. I přes všechnu tu černou a jeho zlý výraz ve tváři vypadal zranitelně.. mě dokonce připadal jako anděl. Padlý anděl.

"Páni... Kdo je to támhle?" ukázal jsem na něj nenápadně. Bob mě zastavil a stoupl si přede mě. "Hochu. Radím ti, s ním si nic nezačínej. Ani s jeho partou." "Proč? Co je zač?"
"Nevím. Je to taková školní záhada. Víš, já jsem metalista. Ty taky, aspoň bych tě na to tipnul. Oni vypadají skoro stejně jako my, ale... Je na nich něco divnýho. Šuškalo se, že ten kluk, Gerard, zabil jednu prvačku. Našli ji mrtvou v jedné temnější ulici. Našel se u ní útržek látky. Druhej den přišel Gerard do školy a na jeho plášti, i když je černý, byly rozpoznat nějaké stopy krve a taky... Měl ten kabát potrhaný. Vyšetřovalo se to, ale nenašly se žádné další důkazy. Už se na to celkem zapomnělo, ale hlavně tahle událost všechny utvrdila v tom, že od nich je lepší držet se dál. Jednu dobu se říkalo, že na předměstí, v takovém starém, polorozpadlém domě, mají svatyni a uctívají tam... No. Prostě prý provozují nějakou magii."

Polkl jsem. Podíval jsem se Bobovi přes rameno a u toho kluka, Gerarda, už postávalo dalších pár lidí vyhlížejících podobným dojmem jako on. Byla tam i hrstka holek.

Říká se, že tajemné věci nás přitahují a já určitě nejsem vyjímkou.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Dark_Butterfly Dark_Butterfly | 3. ledna 2010 v 0:11 | Reagovat

jůů :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama